Jenže Topolánek se před ním neschovává, jednoduše nemá na jeho hysterické výlevy čas. Pracuje, vládne, snaží se koncipovat reformy, pokud mu je koaliční partneři dovolí, a pak je obhajuje na vlastním hřišti.

Zato socialistickému diktátorovi začíná téct do bot i ve vlastní straně. Proto se chce opět zviditelnit. Chce se utkat před televizními kamerami se svým největším rivalem a překřičet ho, jak má ve zvyku. Na tyhle duely bývá bezvadně připravený – sype ze sebe argumenty, které jsou polopravdami či dokonce nepravdami, demagogií se snaží získávat povaleče z hospod čtvrté cenové, kteří přežívají jenom díky štědrým sociálním dávkám, vymyšleným před lety Škromachem. Jenže ucelený vlastní program sociální demokracie, který by dokázal postavit proti programu koaliční vlády, Paroubek ani jeho věrní po ruce nemají. Proto předseda ČSSD vždycky kličkuje podle situace.

Jájínek Paroubek neumí hrát důstojnou roli opozičního vůdce. A celá sociální demokracie zatím nenašla vhodnou strategii a taktiku pro přežívání v opozici. Místo toho její představitelé kritizují všechno, na čem se vláda shodla – včetně těch věcí, které v minulosti představitelé ODS a ČSSD v zájmu občanů téhle země předběžně dojednali. Socialisté se neumějí chovat jako partneři, kterým jde o blaho republiky, nýbrž předvádějí se jako rozbíječi, jako všekazové.

Je to strašně ubohé na stranu, která se před více než sto léty jako první ustavila na naší politické scéně. Její zakladatelé se musí nad Paroubkem, Svobodou, Škromachem, Zemanem a dalšími socialistickými bafuňáři obracet v hrobech. Takhle se přece politický boj nevede!

14.4.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz