Dobře informované zdroje českých investigativců dávaly v pátek odpoledne coby hotovou věc, že presidentský kompromis Vlády Národního Něčeho je čtyřkoalice do hloubi roku 2008. Nějak už zapomněly říci, že šlo o verzi, kterou si užší vedení lidovců připravilo pro širší vedení lidovců a která v zásadě obsahovala přesně to, co by v této chvíli KDU-ČSL vyhovovalo úplně nejvíc. Pokud by tato lidová verze byla pravdou, nikdo by už Václavu Klausovi nesundal z čela, že se do svého druhého prezidentování chystá coby president také Národního Něčeho a je schopen tomu podřídit úplně všechno.

Každému trochu soudně myslícímu člověku je jasné, že na cestě k volební urně se nějakému kompromisu pachuti a trochy zápachu nevyhneme. Tento kompromis je ovšem ospravedlnitelný pouze na dobu nezbytně nutnou, než se bez ulejvání a obstrukcí zvládne vytištění nových hlasovacích lístků. Bohumil Doležal má naprostou pravdu v tom, že taková vláda s výhledem dvou let by vytvořila sama o sobě korupční prostředí, o jakém se tady léta nesnilo.

První její obětí by bylo vyšetřování pěti českých, tří inzertních, dvou budišovských a spousty dalších šibalovin, které vylézají, kdekoli kopnete. Skoro to vypadá, jako by pojem levice byl od slova levárna.

Moje vyděšení s přicházejícím večerem zapadalo jak listopadové slunko. Ukázalo se, že lidovecká interpretace „kompromisu“ je velmi volná – a především tento „kompromis“ je nepřijatelný pro Jiřího Paroubka. Prohlášení, že do žádné takové vlády bez komunistů nepůjde, bylo jen předehrou. Následující zasedání ÚVV ČSSD odsouhlasilo, že trvají na vlastním pokusu o sestavení vlády a basta špidli, dupy dup! A už jsem jen čekal na pravidelnou nedělní dávku masochismu v poledních debatách.

Přiznávám, tajně jsem čekal, že otevřené vyjadřování Martina Bursíka najde odraz například ve vystoupení Kateřiny Jacques a alespoň někdo na plná ústa řekne, oč se vlastně hraje, proč je onen druhý, či třetí pokus o sestavení vlády pro ČSSD životně důležitý, proč Jiřímu Paroubkovi nestačí uznat plichtu a zkusit to zjara znovu. Nestalo se tak a od ostatních se to nedalo čekat, jsou v celém procesu příliš namočeni.

V několika vlnách od roku 1998 byla státní správa zaplavena nadějnými sociálními demokraty a jejich kamarády. V posledním roce, v souvislosti s Paroubkovým náborem talentů, dostal tento atak rozměrů přímo afrických. Viditelné konání ministra Ratha bylo pouhou špičkou ledovce. Stav ministerstev byl takový, že Topolánkova vláda neprováděla kontinuální převzetí moci, typické pro civilizované země, ale téměř vojenskou operaci, nutnou k tomu, aby si nový ministr nepřipadal jak Bobošíková na Kavkách.

Vyhnaní z ráje se sešikovali v kasárnách na Hybernské a nepřejí si nic jiného, než se do svých zasloužených fotelů vrátit a pomstít všem, kteří jim toto příkoří způsobili. Dnem nástupu Topolánkovy vlády do funkce ztratil Jiří Paroubek moc nad administrativou České republiky a tento stav dále trvá, demise nedemise.

Paroubkův pokus o sestavení vlády by byl dalším nepřátelským převzetím centrálních institucí. Ve skutečnosti by znamenal jednak okamžitý revanš v ministerstvech a státem řízených institucích, jednak stejně rychlý zákrok vůči všem, kteří si dovolují vyšetřovat aktivity sociálních demokratů. Výhodnější by pro něj byla varianta pokusu druhého. Pokud by se mu nepodařilo v této sestavě získat nějakého sociálně citlivého lidovce, nechal by přesně podle dohody podat Vlčka demisi. Odstoupení Vlčka a znovuzablokování volby předsedy sněmovny by mu umožnilo hrát dlouhodobě o čas.

Tady vůbec nejde o hledání ústavní cesty k předčasným volbám. ČSSD se stále soustřeďuje na představu koalice s komunisty, ke kterým dokoupí několik lidoveckých mandátů, jen co bude po lidoveckém sjezdu.

Bonbónek na konec mi poskytla Prima. Jestli jste nikdy neviděli zdravého hodonínského hocha zkrouceného jak hadí žena, měli jste se včera podívat na Zdeňka Škromacha, když Petr Šimůnek zopakoval presidentovy podmínky pro sestavení vlády a zeptal se, proč socialisté tak tvrdohlavě trvají na pokusu sestavit vládu s přeběhlíkem a komunisty.