Když panu Paroubkovi utekli dva poslanci, začali se politici rozčilovat, proč poslanci neposlouchají své strany, když za ně kandidovali a za ně byli zvoleni. Náš volební systém prakticky zajišťuje zvolení komukoli, i neposluchovi, pokud jej strana dosadí na volitelné místo na kandidátní listině.

Tomu, po čem volají politici, se říká vázaný mandát. Dnes existuje v našem volebním systému mandát volný - poslanec či senátor zvolený za určitou stranu nemusí uposlechnout pokynů své strany, ale může hlasovat podle svého (jak uvádí ve slibu: „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“).

Mandát volný byl zaveden s důvěrou v zastupitelskou reprezentaci, kterou si lid pečlivě vybere, zvolí a sám pohlídá, zda chrání jeho zájmy. Především pak prvořadým úkolem úpravy je zabránit partajním nařízením a direktivnímu vedení poslanců při jejich hlasování.

Inspirace pánů Paroubků a jemu podobných pochází z doby první republiky, kde byli poslanci nuceni podepisovat ještě před zařazením na kandidátku strany prohlášení o vzdání se mandátu pro případ, že budou hlasovat proti vůli strany. Pokud k tomu došlo, byl neposlucha potrestán – straničtí kolegové použili dokument o dobrovolném vzdání se mandátu a poslanec ve sněmovně skončil. Nastoupil poslušnější náhradník.

Dnešní ústava brání používání těchto praktik v ustanoveních o vzdání se mandátu (v současnosti nemůže poslanec podepsat předem, že se mandátu vzdává). Ústava připouští tyto možnosti: poslanec se může vzdát mandátu osobně na schůzi Poslanecké sněmovny, pokud není schopen přijít, pak prohlášením formou notářského zápisu ne straším jednoho měsíce.

Není lepší občasný přeběhlík než návrat ke stranické totalitě?