Člověk by si rád, před Vánocemi, odpustil komentování politické situace. Tím spíš, že ji komentují jiní a mnohem lépe. Lze celkem úspěšně v posledních týdnech nekomentovat prezidenta, který si někde na Hradě líže rány utržené v boji o Lisabon a raději se příliš neukazuje. Lze snadno nekomentovat Topolánka, neboť tam už snad bylo vše řečeno již před mnoha měsíci, Valach se za tu dobu nic nového nenaučil a ODS je na tom zdaleka nejhůř od dob jejího vzniku, takže dál do nich kopat je jen plýtváním energie – oni se zničí sami. Ale Paroubek? Nekomentovat Paroubka, to je jako vzdát boj s blbostí.

Blbost v tomto případě neradno vnímat jako vlastnost potměšilou, která je sice nepříjemná, ale nikoli nebezpečná, neboť v případě Paroubka nepramení z neznalosti, nýbrž z nenažranosti.

Paroubkova nenažranost je bezbřehá, přičemž největší lahůdkou na jeho talíři bývá Moc. Dobře jsme to viděli v jeho proslulém projevu po zpackaných volbách: obézní, upocený, mastný a lacině oblečený šéf ČSSD vzteky brunátněl a na všechny strany rozesílal hromy blesky. Chlapeček, který prohrál v kuličkách a bude se za to mstít. Bude kopat kolem sebe tak dlouho, dokud zůstane kámen na kameni. A přesně to se od té doby děje.

Paroubek potřebuje moc k životu snad ještě víc, než kyslík. Dokazuje to téměř každým svým krokem, které činí bez ohledu na důsledky. Sežere mámu, sežere tátu, pak nějaké ty sousedy i s trakařem, stodolu a chlév, vesnici a město a snad i celou zem – aby si pak spokojeně odříhnul nad dobře odvedenou prací.

Ovšem – až si Paroubek takto odříhne, nezbude už nic, co by se v království českém dalo sníst.

Paroubkovi na jeho zemi absolutně nezáleží – nebo možná záleží, ale skrze ten neukojitelný hlad po moci si nemůže pomoci a dělá vše pro to, aby jej ukojil, země nezemě, stát nestát. Položit vládu nestačilo, vítězství v krajích taky ne. Je potřeba prošustrovat každou kačku, i tu, co nemáme, je potřeba utrácet ve velkém a nedbat krize, je potřeba přisypat důchodcům nějakou tu nesystémovou kačku, je potřeba zacpat ústa rodinám s malými dětmi, je potřeba osvobodit Čechy od jha třicetikorunových poplatků... je potřeba SNÍST VŠECHNO HNED TEĎ A TADY! Otesánek nikdy nemyslel na budoucnost: co není v hubě, to se nepočítá.

Nejhorší ze všeho je, že mu ta jeho nenažranost, za kterou ale všichni celkem hodně platíme (a platit budeme), stále prochází – vajíčka nevajíčka, veřejné mínění nemínění. Zatvrzele se láduje, hlava nehlava, sousty předžvýkanými tu Rathem, tu bezemočním (a snad i bezpohlavním) Sobotkou, jindy „kultivovaným“ hejtmanem Brněnského kraje...

A vůbec zdaleka nejhorší je, co se stalo jeho ženě a dceři. Všichni, myslím, máme v živé paměti, kterak před podzimními volbami, které nakonec taky sežral, poskytovala rodina Paroubkova veřejnosti prostřednictvím médií on-line zpravodajství o průběhu těhotenství paní Petry. Růžový Paroubek culil se neumně do objektivů, aby tak ukázal něco ze své lidskosti a zakuckal se snad jen tehdy, když někdo vyslovil domněnku, že to je počínání ryze účelové, předvolební – to pak prskal na všechny strany, že přece není zrůda.

No jistě, věřme mu, že není. Ale co se potom stalo s jeho mladou ženou a malou dcerkou? Nejsou volby a ony jakoby rázem přestaly existovat... obávám se, že tuším, co se stalo. „...Otesánek se olíznul a šel dál....“

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.