Voliči, chceš, abychom za tebe mysleli? Nebo se chceš spíše rozhodovat sám? Jak chceš vysoké daně? Chceš bezplatné zdravotnictví za spoustu peněz? Věříš tomuhle mluvkovi? Nebo si raději vybereš tuhle argumentaci? Líbí se ti tahle tvář? Oslovuje tě tenhle charakter? V regálech politické samoobsluhy se zkrátka nabízí to i ono. Každopádně však platí, přesněji - mělo by platit, že nakupující má právo vědět, co a od koho nakupuje.

Po skončení voleb se všechno sečte a ti nejúspěšnější sestavují vládu. V poměrném systému třeba i tak, že se spojí s těmi nejméně úspěšnými, jen aby ve sněmovně dali dohromady více hlasů než ti méně úspěšní. Nic proti tomu, stále se pohybujeme v rámci pravidel hry. Stále totiž hrají ti, co dostali mandát.

V poslední době jsme však svědky jiné - a dodejme, že hodně falešné - hry. Na hřišti se totiž stále častěji objevují hráči, kteří onen základní předpoklad účasti ve hře, totiž vystavení sebe sama a svého "zboží" v oné imaginární politické samoobsluze, nepodstoupili.

O Vladimíru Špidlovi si tisíckrát můžeme myslet, že je to bezkrevný nekomunikativní popleta, ale nelze mu prostě upřít, že jeho "zboží" typu "zdroje jsou" si nakoupilo nejvíce lidí. I u Stanislava Grosse, budiž mu země lehká, který Špidlu záhy odstavil, aby sám usedl na jeho místo, ještě můžeme přivřít oči. I on volební torturu podstoupil, i když ne coby lídr. Třetí v řadě socialistických premiérů za jedno funkční období, Jiří Paroubek, však už vládne úplně bez mandátu.

Stejná pravidla lze vztáhnout i na jednotlivé ministry. Pohled do současných vládních řad je z tohoto pohledu tristní. Je to vskutku podivná všehochuť, co nám sociální demokraté a jejich sateliti v poslední době nabízejí. Kdo volil Martina Jahna? Kdo volil Františka Bublana? Kdo volil Danu Bérovou? Kdo volil Pavla Zářeckého? Kdo volil Vítězslava Jandáka? Kdo volil Davida Ratha? Co vlastně víme o jejich názorech? Co víme o jejich polických preferencích? Prakticky nic. Velké nic. Přesto se podivnou shodou okolností ocitají na pozicích, které by v zastupitelské demokracii měly být primárně vyhrazeny především zvoleným zástupcům.

Pokud do systému exekutivních funkcí ojediněle vstupuje jedinec, považovaný za experta ve svém oboru, který volební samoobsluhou neprošel, může to být ještě považováno za jisté oživení či ozvláštnění vlády. Ovšem stává-li se z toho prakticky pravidlo, je to na pováženou. To není nic osobního proti Rathovi, Jandákovi, Bérové, Jahnovi, Zářeckému, Bublanovi či Paroubkovi. Je to zásadní výhrada proti tomu, že vládnou, ač volební torturu nepodstoupili. Základní mechanismus demokracie je obcházen, politika je degradována. V tomto rozměru a rozsahu to již lze považovat za vážnou systémovou chybu.

24. 10. 2005, www.petrstepanek.cz