Už jsme si asi zvykli, že předseda ČSSD mění své názory velmi rychle, často o plných sto osmdesát stupňů a často během pár hodin. Když minulý pátek rezolutně odmítl variantu dočasné duhové vlády bez komunistů, zdálo se, že politická scéna bude opět nadlouho zablokovaná, ale už během pár dní se z Paroubka stal úplně jiný člověk, který až na onu duhovou koalici najednou připouští všechny možné varianty - menšinovou vládu ODS výměnou za křeslo předsedy Poslanecké sněmovny pro sebe, velkou koalici ČSSD a ODS, z níž by "ustoupil do pozadí" (nejspíš opět na místo předsedy sněmovny) i trojkoalici, kterou navrhují lidovci jako obvykle dychtiví být v jakékoli vládě.

Čím to bylo způsobeno? Pro sociální demokraty by takové řešení bylo optimální - v případě menšinové vlády občanských demokratů by byli z obliga při všech nepopulárních opatřeních, která tuto republiku dřív nebo později nutně čekají, by mohli sbírat politické body, zatímco vláda ODS by neměla jistotu, zda šéf ČSSD nevyvolá přes všechny dohody následující den hlasování o nedůvěře. Ty skutečně bolestivé kroky by Topolánkovi přes hráz sjednocené levice stejně neprošly a z volebního klání by strana modrého ptáka vyšla s notně otlučeným zobákem. Další dvě varianty by byly pro Paroubka ještě výhodnější. Coby koaliční partner by jeho strana mohla dohlížet na finanční toky ve státě a na rozdílení důležitých a profitabilních míst v nejrůznějších dozorčích radách i v dalších významných místech ve státní správě. Jiří Paroubek by z "ústraní" vše spokojeně dirigoval, jeho spolustraníci by byli šťastni jak blechy v psím kožichu a případné neúspěchy vlády či její dramatické zásahy do života splečnosti by jejich předseda s obratností sobě vlastní svaloval na koaličního partnera, resp. partnery. Nehledě na to, že by se pravděpodobně zbrzdilo, ne-li úplně zastavilo vyšetřování všech afér spjatých s čelnými představiteli sociální demokracie.

Dnešní názorové proměny Jiřího Paroubka ale nasvědčují tomu, že šéf ČSSD má z něčeho strach. Hodně dbá na výsledky průzkumů veřejného mínění, pochopitelně hlavně na ty, jež se dotýkají jeho osoby, a protože v posledních dnech, ba týdnech jeho popularita strmě klesá, nutně musí být znepokojen. To je však jen jeden důvod, proč je jeho čelo čím dál orosenější potem. Pan Paroubek se očividně začal bát eventuality, že Topolánkova vláda nezíská důvěru a on bude postaven před nutnost spolehnout se na jednoho přeběhlíka nebo na obojetné lidovce. V obou případech by se ale musel obrátit o pomoc na komunisty, což by mu řada členů i voličů ČSSD nikdy neodpustila a ani při své výřečnosti by je nepřesvědčil, že se nedopustil hanebnosti.

Navíc musí brát v úvahu i možnost nejděsivější - pokud by Václav Klaus, odhodlaný nestat se prvním polistopadovým prezidentem, který přivedl do vlády komunisty, skutečně abdikoval a za viníka své abdikace označil Jiřího Paroubka, stal by se tento v očích 70 procent voličů psancem, který si zaslouží jen potupnou smrt. Krok, který by vedl k tomu, že oblíbený prezident opustí Hrad, by šéfovi sociálních demokratů zlomil vaz a ambiciózní politik, třebas v premiérském křesle, by byl tou nejpoplivanější politickou mrtvolou, jakou zatím naše mladá demokracie viděla.

Jaký z toho všeho plyne závěr? Vzhledem k tomu, že předseda ČSSD není politický sebevrah, naopak dokáže chladně kalkulovat, nezbývá mu, než dostat Topolánka na nějakou dobu hlavním vchodem do Strakovy akademie. Třeba i násilím.