Jsou vzácné okamžiky, kdy zaduje vítr do politických mlh a náhle lze zahlédnout skutečný stav věci. Umožnil to Marek Dalík, když se do skryté kamery holedbal způsobem nejznámějšího komunálního politika ČSSD, budišovského exstarosty Péti. Jiří Paroubek se nad tím teatrálně urazil, Mirek Topolánek namísto požadované omluvy přilil benzínu do ohně – a nic. Sociální demokraté nevyužili fakticky ani na hodinu šance sedět uraženě na zadku a trucovat, taktiku, se kterou prodlužovali vlastní vládnutí neuvěřitelného čtvrt roku po volbách. Ukazuje se, jak důležité je v této situaci držet kontrolu nad administrativou, ať je mandát vlády jakkoli pochybný, a také jakou chybou presidenta bylo, když spoléhal na státotvornost vůdce socialistů. Na počátku července odmítl jeho demisi a nechal celou zemi vydírat obstrukcemi kolem neodvolatelné vlády. Pokud by Klaus již tehdy přijal možnost nahradit v kterémkoli okamžiku Paroubkovu vládu pověřenými správci ministerstev aniž by novou vládu jmenoval, současný záchvat Paroubkovy konstruktivnosti mohl osvěžit již nezvykle dlouhé babí léto. Ukazuje se také, že uspořádání naší ústavy umožňuje velmi snadno zneužívat nouzový stav vlád bez důvěry a přežívání parlamentu neschopného dohody bez předčasných voleb. Po volbách tak činila ČSSD, ODS jí to teď vrací!

Posun priorit ČSSD je v tuto chvíli nepřehlédnutelný, strana se náhle snaží být aktivním a neopominutelným účastníkem druhého pokusu o sestavení vlády. Příčina této náhlé vstřícnosti je jediná, vedení socialistů nutně a bezpodmínečně potřebuje zvrátit stav, který nastal převzetím moci vládou ODS. Naprosto jasný je i taktický cíl této vstřícnosti. Je jím dosažení příměří a dočasného modu vivendi o setrvání kamarádů Lidového domu v důležitých postech státní správy. Alespoň těch, kteří tam přežili do této chvíle.

Strategický cíl Paroubkova snažení sleduje dva možné výstupy. Pokud je zopakujeme, jsou jimi diskreditace ODS v očích jejích koaličních partnerů a vytvoření podmínek pro vznik vlastní vlády s dominancí ČSSD. Pokud se to nepodaří, pak vytvořit vládu s ODS v podobě, ve které by ODS byla nucena rezignovat na vlastní volební program a přistoupit na volební program ČSSD. Protože ten spočíval v brzdění a torpédování jakýchkoli změn v rozsáhlém systému sociálních úplatků a státem budovaného všeobecného korporativismu, naprosto by mu vyhovělo klasické velkokoaliční vládnutí, které není dohodou o programech, ale o korytech a zachovává statut quo. Vedlejším produktem, ale neméně důležitým, je potřeba přesvědčit veřejnost, že to je právě ČSSD, kdo prosadil svůj program, a je to právě ODS, kdo svůj program za mísu čočovice prodal. V obou případech by pak příměří ve válce trafik přešlo v trvalé rozdělení sfér vlivu.

Mirek Topolánek si je tohoto nebezpečí nepochybně od samého počátku vyjednávání vědom. Snaží se proto najít skulinu mezi hrozbou, že bude muset přenechat strategickou iniciativu Paroubkovi, a nutností rezignovat na reformní program ODS se všemi důsledky pro něj, pro zemi i ODS. V podstatě jeho jediným uklouznutím byl Paroubkův úspěch při dojednání dohody s lidovci o společné vládě s tichou podporou KSČM. Připomeňme, tuto vládu zmařila pouze Paroubkova chyba, když donutil Kalouska, aby s rukou v rukávu společně vystoupili v nejméně vhodné chvíli. Dnes je ve světle „budišovské aféry“ již vidět, v čem spočíval panický strach ze ztráty kontroly nad státní administrativou.

Z chování Jiřího Paroubka je zřejmé, že již nemá tu spoustu času, kterým hýřil v době povolebních obstrukcí s ustavením sněmovny. To nejhorší, co by mohl Topolánkovi udělat, neboli sedět jak Budha a vysmát se marnému pokusu získat ve sněmovně podporu pro jakoukoli vládu bez podpory ČSSD nebo KSČM, to evidentně nemůže. Navíc, pokud jsou vyjednávání mezi ODS a ČSSD v chodu, Paroubkovi čas dál ubíhá, ale Topolánkovi lhůta určená veřejným míněním na jeho druhý pokus prakticky stojí.

Vyhlášením Agendy 2010 se sice předseda ČSSD zatvářil velmi vstřícně, ale tím, že vykolíkoval pole k jednání, vytvořil také prostor k setrvání vlády ODS v demisi do doby, než budou prozkoumána všechna zákoutí líbivých hesel Agendy. Topolánek má šanci vyjednávat o sestavení nové vlády déle, než je Paroubkovi milé, a podle toho přístup ODS také vypadá. Překvapení vysocí delegáti ČSSD ve středu zjistili, že do vyjednávacích seslí proti nim s ODS zasedli nejen lidovci, ale i zelení a nezmohli se na nic, než si pro forma zahudrat před novináři. Odpověděli sice tím, že ODS společně s komunisty zamítli pozastavení platnosti jednoho ze zmetků stojedenáctkového běsnění těsně před volbami, zákoníku práce, ale tím zase na chvíli vypadli z role a ukázali svoji původní tvář, která je dovedla k současnému raketovému sestupu preferencí.

Otevření Agendy 2010 vypadá na první pohled jako velmi silný tah. Problémem je, že hlavní trumf, vyvolání mediálního očekávání dohody o vládě, byl silně devalvován událostmi předminulého týdne, kdy na podobný špek povinného optimismu Mirka Topolánka hromadně naskákala celá novinářská veřejnost. Připadat si ob týden jako idiot je silná káva i pro českého žurnalistu. K Agendě 2010 se proto média stavějí o poznání více rezervovaně. Znamená to také, že publicisté si budou v obavě před ostudou dávat mnohem větší pozor na obsah dílčích dohod o jednotlivých bodech. Materiál je sice souborem hezkých proklamací, ale bez konkrétní náplně. Mirek Topolánek by byl velmi hloupým předsedou ODS, kdyby kývl na to, že náplní proklamací se bude zabývat až nová vláda.

Vůdce modrého hejna má za sebou usnesení kongresu, které mu maximálně vyhovuje. Ve své podstatě jakoukoli dohodu, která nebude o volbách příští týden, může zablokovat s poukazem na podmínky určené kongresem a zásadově tlačit socialisty přesně tam, kde je potřebuje mít. Zlého policajta mu nemusí dělat Bém ani Nečas. Je jím pětisethlavá saň stranického sjezdu. Zadání je jasné. Může přijmout dohodu o jakékoli vládě do jarního termínu voleb, vládě plnící volební program ODS do roku 2010 nebo kompromis, který je dán přímou úměrou mezi délkou mandátu vlády a uplatněním Modré šance. Je mu jasné, že oběma menším partnerům nesmí dát k přeběhnutí k socialistům nejen důvod, ale ani záminku.

Návrhy, se kterými zatím přichází Jiří Paroubek, jsou sice základem pro jednání, nikoli však pro dohodu. Požadavky na to, aby se ODS dobrovolně vzdala zelené části své koalice, jsou stejně nepřijatelné jako představa velkokoaličního vládnutí vydávajícího drobné korekce současného stavu za zásadní reformy. ODS ovšem naprosto vyhovuje, aby o těchto otázkách vedla dlouhé a trpělivé rozhovory a současně nutila svého partnera k okamžité vstřícnosti k jednotlivým úpravám zákonů. na kterých dojde ke shodě.

Agenda 2010 se tak snadno může otočit proti svému autorovi, pokud rychle nepřinese výsledky spojené se splněním alespoň onoho taktického cíle a tím uklidnění uvnitř ČSSD. Socialisté přitom vstupují do velmi choulostivého období přípravy volebního sjezdu. Jejich předseda potřebuje úspěch jako sůl, aby obhájil pozici, kterou má stále ještě jaksi na dluh. Co mu je platný rekordní počet poslanců, když na rozdíl od svých dvou předchůdců, Zemana a Špidly, není schopen uhájit výhody vládní strany.

Pozice Jiřího Paroubka v povolebních vyjednáváních se tak stává velmi obtížnou. Od ODS přichází tvrdá hra vyvolaná předpokladem, že ODS se dohodnout může, ČSSD musí. První ztrátou tváře pro ČSSD bude sám souhlas s účastí zelených. Druhou ztrátou tváře pak přijetí kompromisu o termínu voleb na jaro 2008 spojená se schválením příslušné změny ústavy. Třetí ztrátou tváře pak budou konkrétní ujednání vládního prohlášení, které přinutí ČSSD pod hrozbou vyhazovu z vládní koalice hlasovat pro recepty podle reforem obsažených v Modré šanci. V průběhu několika dnů si Mirek Topolánek odzkoušel, co jsou socialisté připraveni vydržet. Pokud ČSSD zaznamená „vítězství“, tak to bude odložení „rovné daně“. To je bod, ve kterém se shodují s lidovci i zelenými, a tam se zřejmě ODS spokojí s kompromisem snižování daní přímých a sbližování sazeb DPH. Zdá se, že socialisté jsou připraveni vydržet mnoho a jejich mediálnímu obrazu to vůbec nepomůže!

Zajímavou osobou české politické scény se stává Miroslava Němcová. Svým kongresovým projevem začala měnit svůj osobní image. Ze superloajální obdivovatelky Václava Klause a loajálního šroubečku stranické mašinérie se rozhodla stát nepřehlédnutelným hlasem. Z pozice, která není napadnutelná z hlediska ideologie ani svědomí, formuluje teze odlišné od oficiálních stanovisek ODS a také je velmi výrazně medializuje. Současně však nezpochybňuje svoji loajalitu k ODS i k výsledkům kongresu. Protože její hlas v tuto chvíli není rozhodujícím pro směřování strany, může si dovolit demagogická zjednodušení, která korespondují s obecnými náladami. Budeme-li na české politické scéně hledat politika s obdobným stylem, najdeme ho v Martinu Bursíkovi.

Obraz ODS na veřejnosti má slabinu, málokteří funkcionáři jsou ochotni před novináři mluvit o svých názorech odlišných od oficiálního kursu, málokteří to dovedou. Osobností typu Miroslava Macka nebo jihlavského okresního předsedy Radka Vovsíka, kteří si svoje řeknou na plná ústa kdykoli a kamkoli a servítky si neberou, není mnoho. Tato zapouzdřenost je dědictvím doby minulé, kdy média doslova dychtila po náznaku jakékoli senzace z vnitřku strany. Jiří Payne vyjádřil na cosi samostatný názor, byl v televizi pasován na div ne nového Ivana Pilipa, sám se toho lekl a zapadl do stranické šedi. Miroslava Němcová se zbavila křeči, která z ní byla cítit v době volební kampaně, a je k odlišnému názoru schopna přidat i svůj kultivovaný styl komunikace – a mohla by být ještě lepší, kdyby překousla zklamání ze ztráty pozice stranického místopředsedy.

Zdá se, že nastal čas, aby se stalo běžným standardem, že odlišný názor kohokoli z ODS vyjádřený na veřejnosti nebude chápán jako senzace, už proto, že většina členů strany již dnes nepamatuje trauma vnitrostranické rvačky z roku 1997. Mirka Němcová, pokud dokáže tuto svoji novou roli ustát, tomu může významně napomoci. Pokud z ní bude cítit osobní dotčenost, bude každý takový pokus odsouzen k neúspěchu. Pro vnitřní nevěrohodnost.