Ani jedna stovka, kterou voliči postavili ve sněmovně proti sobě, nemá zcela jasné obrysy. Není to stovka jedné strany ku stovce druhé strany. Je to stovka tří stran, které uzavřely veřejnou dohodu, proti stovce dvou stran, které - jestliže uzavřely dohodu - pak neveřejnou. Čtvrteční volba předsedy resp. předsedkyně sněmovny ale s velkou mírou pravděpodobnosti (podle vyjádření šéfů dvou menší koaličních stran soudě) obnažuje skutečnost, že i stovka ODS proti stovce ČSSD by nemusela být pevná jako skála.

V prvním kole volby selhali dva poslanci koalice, ve druhém kole jeden. Při křehké situaci 100 ku 100 by i „nejistá čtvrtka“ poslance byla hodně velká. Spekulovat můžeme od varianty, že poslanec nepochopil techniku úpravy hlasovacího lístku a upsal se, že má osobní problém s kandidátkou ODS Miroslavou Němcovou až k variantě, že ho získala protistrana. Nejpravděpodobnější se mi ale jeví varianta, o které se zatím spekuluje nejméně – jeden či dva poslanci, kteří Němcovou nepodpořili, mohou patřit k těm členům koalice, kteří vidí východisko z povolební situace ve velké koalici.

Ať už jsou ale důvody opozičníků v koalici jakékoliv, je jisté, že včerejší volba šéfa sněmovny posílila pozici Jiřího Paroubka. Předseda ČSSD včera na schůzi sněmovny jasně řekl, jaká je posloupnost povolebních kroků v jeho pojetí: nejdřív volba vedení sněmovny, pak jednání o programu koalice. Přitom ale před volbou podrobil program koalice zdrcující kritice. Dal tak tedy jasně najevo, že vyjednávání nebude lehké. A výsledek volby jeho pozici ještě přitvrdil. Kdyby pro Němcovou hlasovalo 100 poslanců, byla by další hra s kartami stejné hodnoty. Včera ale dostal Paroubek přinejmenším jednu vyšší kartu než Topolánek.

Šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý včera ve sněmovně připomínal situaci po volbách 96, kdy ČSSD tolerovala koaliční vládu v čele s ODS a Miloš Zeman získal post předsedy sněmovny, stejně jako situaci po volbách 98, kdy to bylo naopak, navíc potvrzeno opoziční smlouvou. Zdá se, že právě o opoziční smlouvu číslo 2 se nyní snaží Paroubek, když velká koalice s vyjednavačem o vládě Topolánkem nepřipadá v úvahu. Proto neustále upozorňuje na skutečnost, že skutečným partnerem mu je ODS. Paroubek ví, že opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS byla o toleranci menšinové vlády sociálních demokratů. Opoziční smlouva s koalicí je složitější. ODS jako výrazně nejsilnější strana chystané koalice už uzavřela kompromisy s menšími subjekty a další kompromisy by pro ni byly těžko přijatelné. Paroubek si toho je vědom, proto chce jednání jen o svých kompromisech, nikoliv těch lidovců a zelených.

Jenže, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš! Navíc za opoziční smlouvu zaplatila ODS nepoměrně více než ČSSD. A opoziční smlouva číslo 2 uzavřená s Paroubkovou sociální demokracií by byl pro ODS značně nejistý krok. I když, kdo ví? Vysoké procento voličů ODS může být také sdělením: „Vládněte za každou cenu.“ Rozhodně by ale situace měla Mirkovi Topolánkovi napovědět, že bude muset vymyslet vpravdě nadstandardní řešení, aby se k vládě dostal. Vejít do Strakovy akademie hlavním vchodem holt vyžaduje čím dál tím větší politické umění.

30. 6. 2006

(Psáno pro Česká média)