Jiří Paroubek by v současné situaci neměl být "premiérem č. 2", který sestaví vládu. Jeho stoupenci říkají, že po neúspěchu vítěze má přece nastoupit druhý v pořadí. Jeho odpůrci vybízejí: Jen ho nechte natlouci si nos, ať též chvíli tvoří, nikoli jen bourá. Pokud má vážně zajištěnou většinu, jak mu kdo chce bránit ve vládnutí? Ano, a přesto by Číslem Dva být neměl.

Stačí si totiž představit následující vývoj. Paroubek sice důvěru nezíská - ale sociálnědemokratický předseda sněmovny rezignuje a nového se nepodaří zvolit. V takovém případě nemá kdo navrhnout prezidentovi "premiéra č. 3" a nastává vážná ústavní krize. Paroubkův kabinet by vládl ve stavu demise tak dlouho, jak by ČSSD nebo KSČM uznaly za vhodné.

Topolánkova vláda sklízela právem kritiku: na to, že neměla důvěru, to s průvanem ve státní správě přeháněla. Ale máme teď zažít totéž v rudooranžovém, jen v obráceném gardu? David Rath znovu vyhodí každého, koho nový ministr vrátil do funkce? I kdyby si vláda nakrásně zajistila toleranci jednoho lidoveckého odpadlíka (a tomu se po srpnové selské bouři v KDU-ČSL nechce věřit), je to dlouhodobé řešení?

Chtějí-li sociální demokraté vládnout teď, ať nejdřív přepustí vedení sněmovny někomu z protějšího tábora. Pokud k tomu nejsou ochotni, prezident by měl zkusit "havlovské" řešení z roku 1998: dohodu o úřednickém kabinetu, v jakém by nebyli šéfové obou hlavních stran. Pokud ani ten nezíská důvěru, jako Číslo Tři se dočká Jiří Paroubek. A na konci téhle únavné cesty bude buď vláda s většinou, nebo nové volby.

HN, 5.10.2006