Jako bychom neměli nic důležitějšího k řešení, jsme v poslední době nuceni se zaobírat rozepří ČSSD s deníkem Právo. Je mi úplně jedno, zda strana, kterou bych v životě nevolil, bude nadále inzerovat v novinách, ze kterých se mi vždycky zvedne tlak. Právo stejně nadále zůstane Ruďasem, protože redakční tým s Petrem Uhlem či Janem Kollerem svůj revolucionářský stín těžko překročí. Na celé věci mě tak zaujala až následná tiskovková exhibice Jiřího Paroubka, na které plamenně pohovořil o svobodě slova, protože to už se týká nás všech.

Předseda ČSSD mluvil o tom, že svoboda slova v této zemi platí jen pro někoho a že on, Jiří Paroubek, nemá možnost se vyjádřit. To je bezesporu závažné obvinění- pokud šéf opozice nemá možnost prezentovat své názory, je to špatně. Jenže se mi tu něco nezdá - šéf opozice vystoupil na řádně svolané tiskové konferenci, která se nekonala za konspiračních podmínek v katakombách, ale ve stranickém sídle, byli na ni přes oficiální tiskovou agenturu pozváni zástupci všech významných sdělovacích prostředků a všechna tato masmédia o této tiskovce referovala. Vystoupení opozičního lídra nikdo neoznačoval za záškodnickou činnost, nikdo ho nijak nerušil a jeho slova nevyvolávala žádný zájem orgánů činných v trestním řízení. Předseda ČSSD si mohl vykládat, co chtěl, a přepis svého tiskového prohlášení mohl klidně dát na stranický web či na svůj blog. Tak jak je to tedy s tou nesvobodou slova?

Jiří Paroubek během tiskovky nechtěně prořekl podstatu svého rozhořčení, když pobouřeně zmínil, že nabídl MF Dnes jakýsi článek, ale redakce mu ho odmítla zveřejnit, takže ho musel dát na svůj blog, kde si ho přečte mnohem méně lidí. A jsme u toho - Paroubkovi nejde o svobodu slova, o to aby mohl prezentovat svůj názor, ale jen o co nejpočetnější publikum. Dovolává se svobody slova, ale přitom jen chce být co nejvíce viděn. Svoboda slova je mu jen prostředkem k mocenským cílům.

Je asi beznadějné vykládat předsedovi ČSSD a jeho stoupencům, že právo prezentovat své názory neznamená též právo být jinými vyslyšen - to už zasahuje do jejich svobody. Svoboda znamená, že kdokoliv má možnost vyjádřit se. Na ulici, v novinách, na internetu či kdekoliv jinde. Dát do placu svůj názor a čekat, kdo ho podpoří. Asi nejkrásnější charakteristiku svobody vyjadřování jsem četl v Čapkových Anglických listech, při líčení návštěvy Hyde parku. „To je takové velké prostranství a kdo chce, může si přinést židli nebo řečniště nebo vůbec nic a může začít povídat. Za chvíli ho poslouchá pět nebo dvacet nebo tři sta lidí, odpovídají mu, odporují, kývají hlavami a někdy zpívají s řečníkem pobožné nebo světské žalmy. Někdy oponent získá lid na svou stranu a chopí se slova sám.“ Dneska už vím, že takhle to nechodí ani v Hyde parku, ale v době internetu máme tisíce dalších možností, jak se tomuto ideálu přiblížit. Pokud někdo touží po převratných názorech či bezkonkurenčním slohu Jiřího Paroubka, nechť se každé ráno podívá na jeho blog, tak jako já koukám na Neviditelného psa či Jiné právo. Pokud předseda ČSSD najde dostatek fandů, nechť jsou jeho názory brány za bernou minci. A bude úplně jedno, že pisálek Vosáhlo je pokládá za pouhé populistické vábničky.

Ale absurdní úvahy á la Fico o povinnosti umožnit politikovi přístup do sdělovacích prostředků (a před statisíce čtenářů či posluchačů, to Jiřího Paroubka zajímá na celé věci asi nejvíc) nemají se svobodou nic společného - už proto, že jejich podstatou není právo, ale povinnost. Trvám na tom, že je právem šéfredaktora či vydavatele novin rozhodnout, čí názory bude publikovat - a naopak autor názoru má právo zvolit si cestu k jeho zveřejnění. Mimochodem, právě Jiřímu Paroubkovi se jako politikovi nabízí k reakci nepřeberné množství prostředků. I Ústavní soud konstatoval, že veřejně činné osoby (mezi které politici nepochybně patří) mají mnohem širší možnosti obrany než běžní smrtelníci. Jiří Paroubek může o nactiutrhačném novinovém článku třeba pohovořit na nějakém mítinku, může ho napadnout na svém blogu či ve stranickém bulletinu, může s ním polemizovat v televizi či rozhlase nebo může ke komentování věcí veřejných obden svolávat tiskovky či rozesílat prohlášení tiskovým agenturám, jak koneckonců k zoufalství novinářské obce také činí.

Těžko si představit, že by si řečníci v Čapkově Hyde Parku poručili (třeba od londýnské radnice) ke svému vystoupení dejme tomu pět tisíc posluchačů. Stotisícové komparsy si ke svým projevům v Evropě objednával, pokud vím, naposledy Ceaucescu (přičemž při tom posledním poznal, jak to dopadá, když Čapkovými slovy „oponent získá lid na svou stranu“). Paroubkovy a Ficovy sny znamenají v podstatě totéž - co největší publikum. Tady jde o ješitnou megalomanii či mocichtivý populismus (posouzení nechávám na vás), ale určitě ne o svobodu slova. Ta je jenom pokryteckým prostředkem k dosažení cíle.

Nelze očekávat, že člověk, který zachází se svobodou slova takto účelově, na ní bude lpět, až svého cíle dosáhne. To se mu bude hodit spíše „klid na práci“. Tak milou svobodu prostě odkopne, jako se odkopávají užiteční idioti, když pomohou nahoru a už je nepotřebujeme.