Inter arma silent musae zní klasické rčení, ale není to tak zcela pravda. Alespoň mezi řinčením neprůstřelných pancířů rakouských ótéček Pandur se umění docela daří. Múzy políbily na čelo nejednoho politika, který na toto téma spřádá bajky, předvádí herecké kreace a sepisuje novely.

Je také o čem. Korupční aféra s nákupy obrněných vozidel Pandur je na světě už pár dnů a její rozuzlení je vpravdě divadelní. Nejprve se objevila informace, že jakási vycházející hvězda ČSSD s bříškem (nebýt toho pupku, hned by mě napadla Kateřina Brožová, i když třeba mohla zrovna být v naději…) jednala nedlouho před uzavřením kontraktu s lidmi lobbujícími za výrobce Pandurů, firmu Steyr. Svou totožnost tajemného tlouštíka posléze odhalil bratr Kožnar, aby zanedlouho prohlásil, že k tomu byl ostatními bratry donucen. Mezitím vyzval sebevědomý Jiří Paroubek státní orgány k důkladnému prošetření aféry, ovšem od počátku to znělo trochu jako když zloděj křičí chyťte zloděje.

Mladá fronta Dnes přišla 1. března s odhalením, podepřeným svědectvím skryté kamery (koho jiného než Janka Kroupy), že oním pánem s bříškem byl tehdejší premiér Paroubek, který se s lobbisty sešel krátce před volbami v květnu 2006 a poté důrazně doporučil ministru Kűhnlovi, aby s podpisem smlouvy neotálel. A tak se i stalo, naše armáda získala 107 Pandurů, přičemž cena jednoho vozidla vyšla na 134 milionů korun, zatímco Portugalci ve stejné době za obdobný stroj zaplatili více než třikrát méně.

Samozřejmě Paroubek není jediným, na kom leží podezření z toho, že se nechal zkorumpovat, ale tak nějak se do toho nejvíc zamotal a jeho role na postu předsedy vlády vyznívá jako klíčová. A tak po pondělním obratu v kauze vyslal do televizní relace ČT 24 svého ministra propagandy Jaroslava Tvrdíka, aby uvedl věci na pravou míru. Tento všestranně nadaný muž, který kromě proslulého odstupuji-neodstupuji-odstupuji na konci své dráhy ministra obrany vynikl i v šéfování ČSA a organizování volebních kampaní sociální demokracie, dostal tentokrát za úkol vyžehlit nechutné obvinění, které ulpělo na jeho milovaném předsedovi.

Přiznám se, že trochu ztrácím přehled ve jménech účastníků a svědků celé kauzy, ale Tvrdíkovo televizní angažmá ukázalo, že je to celkem fuk. Během relace ve mně sílil pocit, že Tvrdíka snad platí Topolánek. Pochopitelně dostal těžký úkol - vysvětlit věc, která je, řečeno po grossovsku, křišťálovější než křišťál, vyžaduje velkou dávku invence. Kdo jiný z Paroubkovy gardy než protřelý lišák Tvrdík by se toho ale měl zhostit?

Že to nebyla trefa do černého, pochopil asi každý divák. Redaktor Železný junior Tvrdíka doslova rožnil a ten se tvářil tak, že o pravdivosti vznesených obvinění přestala pochybovat snad i Kateřina Brožová, pokud se náhodou dívala. Proti lapidárně a s přehledem vyjmenovaným argumentům dalšího účastníka relace, zástupce šéfredaktora Mladé fronty, měl jedinou pádnou odpověď, totiž zamračnou tvář a kroucení hlavou. A pak ještě jakási lejstra, na kterých prý jmenovaní svědci svými podpisy vše odvolávají. Ano, socialisté milují podepsaná prohlášení, například hejtman Rath si nechal podepsat od krajských zastupitelů ČSSD, že pokud nebudou hlasovat se svou stranou, budou muset vrátit peníze za volební kampaň.

A tak mi ten přímočarý oficír Tvrdík prokázal velkou službu. O kauzu Pandur se tímto článkem přestávám zajímat, protože zkoumání detailů je jaksi zbytečné, zjevila-li se podstata čistá tak, jako Grossova půjčka.

Ovšem naděje, že by snad provalení Paroubkovy další lži a těžko vyvratitelného podezření, že z provizí od Steyru platila ČSSD před třemi lety volební kampaň, nějak odvrátilo socialistické voliče, je marná. Svůj kalich si zkrátka musíme vypít až do dna.