Bojíme se více tohoto viru, nebo toho, co způsobí lidé?

Na jakékoli shrnutí či závěry je příliš brzy. Takto mimořádná událost se nám zdá, při nulovém odstupu od ní, strašně veliká, ale to se lidem zdálo už mnohokrát. Proto jsme opatrní. Přesto si toto naše dvanáctidenní putování světem koronavirové pandemie jistou tečku zaslouží, i když to skutečná tečka ani zdaleka není.

Nebudeme se plést do medicínských úvah (jsou stejně tak nejasné, jako úvahy společenskovědní), ale s povděkem kvitujeme dvě věci. Že se konečně začínají „očišťovat“ statistiky (a důsledně odlišovat zemřelé na tento koronavirus od zemřelých v éře koronaviru) a že snad bude konečně testován representativní vzorek populace, nejen zvlášť ohrožené skupiny obyvatel. Je právě toto základem názorového veletoče prof. Prymuly, který předvedl v posledních dnech? Kéž by, jinak hrozí, že budou lidé jeho chování interpretovat jako poslušné následování pokynu (či rozkazu) shůry. Už to dělají.

V dnešní bezprecedentní situaci nejsme sami. Obdobné problémy má mnoho dalších zemí. A mají je i země, k nimž někteří z nás donedávna nekriticky vzhlíželi jako ke svým vzorům (a které si také před námi na vzory hrály). Nyní vidíme, jak situaci nezvládají a jak se hroutí. I proto stále zdůrazňujeme, že si pomoci musíme především sami. Česká vláda není ani jediným, ani hlavním protagonistou dnešních řešení pandemie, naše země pouze více či méně zdařile následuje větší státy a jejich politiky.

Snažili jsme se nekritizovat vládu. Respektovali jsme její demokratický mandát. Vyzývali jsme k velkorysosti a k nezabývání se malichernostmi. Viděli jsme, že se právě v nich neužitečně vyžívá nemalá část kritické veřejnosti, novinářů a opozice. Nepřidávali jsme se k unáhleným a povrchním odsudkům jednotlivých kroků vlády. Věděli jsme, že bychom tím zvyšovali hladinu šumu, v němž pak snadno projdou rozhodnutí měnící samotnou podstatu našeho státu.

Víme, že není jednoduché nést odpovědnost v situaci s nejasnými riziky (kdy může být rozumné spíše přestřelit než nedostřelit). Podobně loajálně se chovala drtivá většina obyvatel naší země. Totéž jsme očekávali, jak se ukázalo marně, od opozičních politických stran. Právě tato pozice našeho institutu nám nyní dovoluje, abychom změnili tón ve chvíli, kdy se začíná mluvit nejen o dílčím uvolnění restriktivních opatření, ale i o zavádění nebezpečně vypadajících opatření dalších, tentokráte s dlouhodobými dopady na společnost a ekonomiku.

Dnes je třeba od vlády chtít více než jen opatření z prvotního leknutí. Přesvědčili jsme se, že se masivnímu a nekontrolovanému šíření nákazy prozatím podařilo zabránit. Cena, kterou za to platíme a hlavně platit budeme, však je a bude obrovská. Nemá smysl spekulovat o stovkách miliard či bilionů korun (obdivujeme ty, kteří tato konkrétní čísla sebevědomě uvádějí), má smysl mluvit o tom, co dělat v této již ne počáteční fází střetu s touto pandemií. Vláda nám přidělila roli pasivních příjemců zprvu zřejmě nezbytných, posléze stále spornějších, málo funkčních, administrativně náročných či dokonce nepřijatelných opatření. Každý den slyšíme, komu a co vláda rozdá, ale ještě ani jednou jsme neslyšeli, že by se chystala k nezbytným rozpočtovým škrtům.

Stále se mluví o nejrůznějších kompenzacích, náhradách, odškodněních, podporách, úlevách. Ale neříká se vůči komu nebo na úkor koho. Pro každou vládu je lákavé selektivně rozdávat, a kupovat si tím vděčnost různých zájmových skupin. Je snadné ulevit dlužníkům na úkor střadatelů, podpořit „potřebné“ na úkor poplatníků, vyhovět privilegovaným sektorům (a skupinám lidí) na úkor všech ostatních. To nelze akceptovat. Nesmíme dovolit, aby instituce státu přesouvaly peníze od mlčících poškozených do kapes hlasitých poškozených. Nedovolme, aby se největší obětí koronaviru stalo svobodné tržní prostředí a motivace lidí k práci.

Čekali jsme – v byrokraticky nesmírně přetížené ekonomice – různá liberalizační opatření, ale ta nepřicházejí. A to ani v situaci, kdy už je každému jasné, že každý další den nouzového stavu, zákazu vycházení, nepřítomnosti lidí v práci, nemožnosti normálně fungovat působí obrovské společenské a národohospodářské ztráty. Nesouhlasíme s prodloužením nouzového stavu do května. Tato prodleva se může stát oním pověstným překročením Rubikonu.

Za neuvěřitelné považujeme rozhodnutí krizového štábu a jeho sociálně-demokratického vedení – jako trucpodnik vládě – sestavit tým „ekonomických odborníků“, kteří mají připravit ekonomický program na dobu po odeznění krize. Nebudeme vyjmenovávat (a tím je povyšovat) jedince, kteří byli do tohoto týmu vybráni, ale v žádném případě to nejsou experti, kteří by měli mít jakýkoli mandát připravovat program ekonomického rozvoje země. Je to spíše tým velmi sporných ekonomických pseudoodborníků, kteří už dokázali radit vládám odprava doleva (a pak se dlouhá léta živit kritikou těchto svých vlastních rad).

Nás ekonomy trápí tzv. efekt západky. Jakmile se něco zavede, už se to nikdy nezruší. Víme, že bude velmi těžké prosadit zrušení v nouzovém stavu zavedených omezení a regulací a zajistit návrat k normalitě před krizí. Tzv. chytrá karanténa, založená na sledování lidí přes mobilní a platební data, už s námi asi zůstane navždy. Aniž si to uvědomujeme, spolu s koronavirem jsme si z Číny dovezli i infekci tzv. sociálního scoringu, která umožňuje digitálně kontrolovat chování občanů, a tudíž je fakticky podřídit moci státu. V případě Číny tyto metody odsuzujeme, ale právě teď je u nás akceptujeme?

Aktuální krize nesmí být zneužita k tichému prosazování některých sociálně-inženýrských, jen obtížně vratných a svobodu člověka ohrožujících postupů. Dnešní dny nám ukazují obrovskou moc moderního státu. Prakticky ze dne na den je schopen paralyzovat ekonomický a společenský život nejen uvnitř jednoho státu, ale na celé planetě.

Tyto otázky si stejně jako my kladou lidé na celém světě. Je naděje využít této pandemie pozitivním směrem? Nebo jsou lidé nepoučitelní? Křižovatka, na které stojíme, představuje nejvážnější hrozbu pro společnost a tržní ekonomiku od vrcholu studené války. Zkusme se obřímu společenskému regresu, ke kterému jsme právě nakročili, vyhnout. Ještě není vše ztraceno. Každým dnem je – i v oficiálních médiích – vidět, že si to více a více lidí uvědomuje a že se s tím nechce smiřovat.

K O N E C

Václav Klaus a kolektiv autorů IVK, publikováno v rámci dvanáctidílného seriálu textů IVK o koronavirové pandemii pro portál iDNES.cz, 8. dubna 2020