Nejprve onen majestátní plurál. Koho tím "budeme" vlastně myslí? Za koho tak nenápadně mluví? Za politickou stranu Unie svobody, jejímž je místopředsedou? Za stranu, kterou její vedení dostalo z dvojciferných hodnot podpory veřejnosti až téměř k hodnotám neměřitelným? Nebo za stojedničkovou vládní většinu, která válcuje tuto republiku zákon za zákonem a která si případný nedostatek opilců z jiných stran kdykoli šikovně nahrazuje z ochotných řad komunistů?

Pak to klíčové slovo "koho". Pro lidi, jako je Karásek, je politika evidentně jen osobním střetem, bojem sympaťáků s nesympatickými, hodných se zlými. Pan Karásek nedokáže pochopit, že nebezpečí pro demokracii a svobodu může někdo vidět ne v konkrétních lidech, ale ve společenských teoriích, v myšlenkových konceptech, v ideologiích. Karásek marně pátrá po případech, kdy pan prezident jmenovitě označil nepřátele demokracie, a umí z toho vyvodit jediné: prezident ony nepřátele podezřele tají. Ani ho nenapadne úplně jiný závěr: pan prezident nevidí nebezpečí v konkrétních lidech či organizacích, nevede osobní války, ale potýká se s jistým světonázorem, který považuje za potenciálně svobodu ohrožující. Ale to je asi za hranicí fantazie poslance, denně se topícího v osobních půtkách v parlamentu.

A nakonec ta dramatická výzva "dokud nám prezident neprozradí…" Tu v textu urgentně opakuje ještě několikrát ("a tak bych chtěl pana prezidenta požádat, aby byl konkrétnější…aby nám to nebezpečí víc vyjevil…koho tedy myslí"). Pan poslanec se rozhodl napsal velký článek do novin o názoru pana prezidenta, vůbec se ale nenamáhal zjistit, co na toto téma prezident republiky, po kterém takto afektovaně žádá odpověď, vlastně opravdu kdy řekl. Vůbec se nenamáhal přečíst si některý z desítek projevů či článků na toto téma, nenavštívil žádný seminář. Jinak by věděl, že na jeho otázky Václav Klaus už dávno opakovaně opověděl. Pan poslanec si ale vystačil s novinovými titulky a trivializacemi z třetí ruky. Neprojevil žádnou snahu jit po konkrétním výroku. A tak parafrázuje. Jenže špatně.

Podsouvá prezidentovi, že za nebezpečí pro demokracii považuje "nevládní a neziskové organizace a občanská hnutí." To ale není pravda. Občanské organizace Václav Klaus za nebezpečné pro demokracii nikdy neoznačil. Za nebezpečnou označil ideologii postdemokracie a NGOismu, tedy ideologii, podle které mají subjekty vzniklé mimo mechanismus parlamentní demokracie mít přímý podíl na rozhodování o ostatních občanech. Karásek nezná skutečné výroky pana prezidenta na toto téma, tak mu jako karikaturu do úst vkládá nesmyslnou větu "hlasy těchto nevolených narušují demokracii, tj, rozhodování řádně vyvolených - politiků s mandátem," kterou pan prezident v žádné podobě nikdy neřekl. Hlasy nemohou narušit demokracii. Hlasy, tedy vliv spontánních organizovaných aktivit občanů, jsou normální součástí svobodné společnosti. V hlasech problém není. Problém nastává, když se vliv začne měnit v moc. Když subjektům neodvozeným od všeobecného mandátu občanů začne být svěřován přímý podíl na rozhodování.

Je také úsměvné, jak politik vládní koalice, na jehož hlasu stojí a padá současná socialistická vláda, mluví o (ostatních) politicích jako o nějakých "vyvolených." V jiné části svého textu vidí jako protiklad svého pojetí demokracie ty iniciativy, které pocházejí z "kabinetů velkých stran." Pominu, že strany jsou tak velké či malé, jak dokáží zastupovat zájmy a názory občanů. Důležitější je jiná věc. Karásek předkládá čtenářům volbu: buď rozhodují vyvolení ze sekretariátů, nebo sami občané a jejich občanské iniciativy. Jenže problém nespočívá v dilematu "vyvolení papaláši kontra obyčejný lid". Dilema stojí takto: přeje si občan, aby o jeho životě rozhodovali ti, které k tomu zmocnil, a nebo ti, které k tomu nikdy nezmocnil? Politici (a politické strany) nejsou nikým jiným, než těmi z občanů, které ostatní občané pověřili hájením svých zájmů. Zvolili si je k tomu. Nejde tedy o žádné vyvolené. To naopak Karásek - ač sám politik - označující politiky za vyvolené, asi chce, aby nerozhodovali ti, které občan pověřil, ale ti, kteří se pověřili sami. Ti asi mají podle Karáska větší nárok mít moc nad občanem, než ti zvolení. Sám Karásek tedy prosazuje moc vyvolených, protože on se svou stranou asi nebude patřit mezi ty zvolené.

Prohrát volby není ostudou. Ovšem vymýšlet si kvůli tomu krkolomné koncepce, podle kterých má o lidech rozhodovat někdo jiný, než koho si k tomu svobodně určili, to už je ohrožením demokracie. To je projevem NGOismu. To je projevem ideologie postdemokracie. Ví pan Karásek, kdo je ten ďábel, kterému je třeba říci ne?

(Autor je tajemník prezidenta republiky)