22.4.2021 | Svátek má Evženie


POLITIKA: Padl mýtus levicovosti zelených

22.2.2007

Víkendový sjezd Strany zelených ukázal, že politika českých zelených dnes není ze své podstaty levicová a jejich spolupráce s pravicí není žádnou buržoázní úchylkou. Mnozí se nás o tom sice snažili přesvědčit - například deník Právo, který v posledních dnech dával mnoho prostoru nejvyzrálejším melounům typu Petra Štěpánka nebo Jakuba Stropnického (to je ten rozhněvaný mladý muž, co v sobotu na sjezdu mluvil o modrání zelených), nebo Britské listy, které na Bursíkovo vedení sesílají hromy a blesky celkem pravidelně. Dnes už je ale zřejmé, že tuhle šablonu na naše zelené položit nemůžeme. Tato strana nabízí výrazně pestřejší paletu odstínů.

Kde se vůbec vzal ten názor, že zelení musí být spíše na levici, musí stát v čele boje za mír a profilovat se jako nejodhodlanější zastánci evropské integrace? Pro odpověď se musíme vrátit na konec šedesátých let. Tehdy se začalo ukazovat, že politika New left, rozohněných mladých levičáků šedesátých let, dost ostudně zkrachovala. Mladým aktivistům tedy nezbylo, než hledat nirvánu někde jinde. Enviromentalismus, který se v té době teprve rodil a vykazoval s jejich dosavadní vírou několik společných znaků, byl pro ně ideální. Už roku 1969 si New York Times všimly, že mnoho nových levičáků se uchyluje pod zelená křídla. Horkokrevní mladíci, posedlí bojem za lepší svět se narychlo přetřeli na zeleno a upravili si enviromentalismus k obrazu svému. To mělo za důsledek, že mnoho původních zastánců tohoto proudu, kterým skutečně šlo pouze o životní prostředí, řady zelených znechuceně opustilo. Nejvíce takovýchto dobrodruhů pochopitelně bylo v zemi, kde byla New left nejsilnější - v USA -, ovšem nejslavnější z těchto náhle zezelenalých levičáků pocházel ze země našich západních sousedů.

Byl to právě Joschka Fischer, kdo v devadesátých letech vytvořil dodnes akceptovanou šablonu „zeleného“ politika. Byl prvním významným světovým politikem vycházejícím ze Strany zelených a od té doby se všichni zelení snaží být jako on. Na tom není nic neobvyklého - vždycky je to tak, že pokud se v nějaké významné a „dobře viditelné“ zemi objeví úspěšný politik, mnoho světových politiků podobného zaměření ho začne kopírovat. V šedesátých letech chtěli být všichni jako Kennedy, v osmdesátých se najednou vyrojily desítky následníků Margaret Thatcherové a v devadesátých se levá část politického spektra zamilovala do „třetí cesty“ Billa Clintona. I zelení politici začali pochopitelně kopírovat toho nejznámějšího z nich, spolkového ministra zahraničí. Tak vznikla představa, že každý zelený musí být tím, co je občas ironicky nazýváno „melounem“.

Má to snad znamenat, že toto „fischerovské“ pojetí zelené politiky je jediným možným? To je samozřejmě stejný nesmysl, jako kdybychom kladli rovnítko mezi pravicovou politiku a thatcherismus. Ti, kteří píší, že předseda Bursík zradil značku „zelených“, by se měli především sami stydět za to, že si tuto značku usurpovali pouze pro své názory. Samozřejmě je mezi zelenými mnoho podobných „melounů“, především mezi sympatizanty předchozího vedení, které se jednoznačně hlásilo k rudozelenému pojetí politiky. Sjezd ale jednoznačně prokázal, že tito lidé jsou pouze jednou z frakcí Strany zelených, která navíc určitě není nejsilnější. Vedle nich je zde mnoho takových, kteří se hlásí spíše k liberalismu, nesdílí jejich pacifismus ani další vize, které jsou pozůstatkem šedesátých let.

Navíc je tu ještě jedna věc, která znemožňuje zeleným přihlásit se jednoznačně k „fischerovskému“ pojetí zelené politiky. A to jsou voliči – lidé, bez kterých se žádná strana neobejde. Za minulého „melounového“ vedení tandemu Beránek-Patočka se preference zelených pohybovaly kolem dvou procent. Víc sympatizantů melounové politiky mezi českými voliči prostě není. Dnes jsou zhruba sedmiprocentní (dvouciferné výsledky z některých průzkumů se mi přece jen zdají poněkud nadsazené). Ale i tak - kde nabrali těch pět procent? V listopadu jsem se zúčastnil jedné debaty na FSV UK, ve které politolog Tomáš Lebeda prohlásil, že úspěch Strany zelených v těchto volbách byl postaven na jevu, který je občas expresivně označován jako „zemanovské luxování“. Tak jako Miloš Zeman v polovině devadesátých let získával dost roztříštěné levicové voličstvo pro sociální demokracii, dnes Martin Bursík podobně „vyluxoval“ pro zelené liberální voliče. Ti tvoří zhruba deset procent českých voličů, líčila na ně Unie svobody ve své proslulé „Agendě 12“ a až doposud byli dost roztříštěni mezi všemožné Liry, Naděje a další liliputy. V těchto volbách prý značná část z nich volila zelené a právě jim vděčí Bursíkova strana za to, že se poprvé v historii dostala do Sněmovny. Martin Bursík si toho nepochybně je vědom a ví, že pro obhájení svých pozic se zelení musí orientovat právě na tuto voličskou skupinu, jinak skončí na dvou procentech jako za Beránka.

Vedení zelených tedy musí kličkovat mezi těmito dvěma skupinami. Nikdo nevyjadřuje jejich současnou dvoukolejnost lépe než ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. „Melouni“ se jeho pojetí zahraniční politiky podle všeho dost děsí, ale ostatní sympatizanti zelených ho v ní naopak podporují. Schwarzenberg sám představuje zajímavý paradox. Byl sice zvolen do Senátu za jinou stranu, Unii svobody, ale velmi pravděpodobně stejnými voliči, kteří vloni v červnu vynesli do Sněmovny zelené. Jsou to lidé, kteří dříve preferovali ODA nebo Unii svobody. Je jasné, že tito voliči mají k pravicovým stranám rozhodně blíže než stoupenci předchozího vedení SZ. A vzhledem k výsledkům sjezdu, kde se ukázalo, že tito lidé mají ve straně nad rudozelenými převahu, by další koaliční spolupráce nemusela být tak úplně beznadějná.

Naši současní zelení nejdou cestou Joschky Fischera - ta by pro ně vedla do mimoparlamentní propasti. Snaží se vytvořit vlastní zelenou politiku, která by vyšla vstříc i jejich liberálním voličům, kteří by ve Fischerově Německu asi volili spíše FDP. Možná se právě zde rodí alternativa k doposud jedinému akceptovanému pojetí zelené politiky. Časem se totiž vše okouká - okoukala se New left, thatcherismus, za zenitem už nejspíš je i třetí cesta. Fundamentálně rudozelené pojetí politiky se pochopitelně také musí okoukat. Úspěšnost politických stran je odvislá od toho, jak dokáží reagovat na politický vývoj. Navíc když začátkem příští dekády možná budou zelení konfrontováni s celosvětovým boomem opravdové modrozelené politiky - aniž bych si chtěl hrát na prognostika, domnívám se, že po roce 2009 bude nejčastěji kopírovaným světovým politikem David Cameron.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.