Jiří Čunek s hanbou opouští vládu a nejspíš je jen otázkou času, kdy bude nucen složit i svou stranickou funkci. Zbyla po něm pachuť nejasných finančních afér, trapného vykrucování a mimo jiné (a to se dneska trochu opomíjí) i několika selhání jeho ministerstva, zejména při čerpání peněz z evropských fondů. Jeho politické curriculum představuje pozoruhodný příběh politika, který se takřka raketovou rychlostí dostal na vrchol a poté, třebaže se zoufale snažil brzdit, zase nezvykle rychle sklouzl zpět.

Před čtrnácti měsíci ho nikdo neznal. Dokonce ani když se dva měsíce předtím vzbouřily lidovecké regiony proti předsedovi Kalouskovi jméno vsetínského starosty mezi aktivními vzbouřenci nepadlo. Když nastalo září, chystal se coby vsetínský starosta potřetí kandidovat do čela města a po osmi letech práce v komunální politice také zkoušel štěstí ve volbách do Senátu. Až doposud nic překvapivého - běžná kariéra úspěšného komunálního politika. Někdy v této době se také rozhodl konečně vyřešit vleklý problém s neplatiči nájemného. Možná ani netušil, jaká mela se kolem toho strhne. Určitě pak netušil, že se v následujícím měsíci před televizní kamerou uřekne a přirovná se k doktorovi, který vyoperovává vřed. A že tím rozpoutá nejen bouři odporu ze strany občanských iniciativ (ta se dala očekávat), ale také poměrně bouřlivou polemiku.

Z jeho slov o vředu se stal takřka symbol odporu proti pokrytectví a falešné korektnosti. Veřejnost, v té době unavená a otrávená mnohaměsíčními bezvýslednými povolebními tahanicemi parlamentních matadorů, náhle nadšeně aplaudovala čerstvě zvolenému senátorovi, od něhož si slibovala řádné provětrání malostranského skleníku. Najednou se před čerstvým senátorem začaly rýsovat ohromné možnosti. Zrovna v tom měsíci totiž jeho strana měla volit svého nového předsedu. KDU-ČSL, která v posledních měsících a letech prošla mnohými útrapami, zatoužila svést se na vlně Čunkovy popularity a doposud zcela neznámý politik se náhle stal horkým favoritem na funkci předsedy čtvrté největší strany v zemi.

V té době jsme skutečně byli svědky takové malé čunkománie. Byl přece nový a vysokou politikou nezkažený. Velkoryse mu bylo odpuštěno, že do čela lidovců přichází bez jediné vize a že svůj kandidátský projev na sjezdu věnoval z jedné poloviny vyprávění, jak mu předchozího večera v televizní talk show okusovalo medvídě polobotku, a z druhé poloviny reprodukci telefonátu se svou nejmladší dcerou. Málokdo si tehdy dovolil poznamenat, že na takhle prázdný projev by se nezmohl snad ani ten nejostřílenější z politických vytrvalců. Novému předsedovi lidovců tehdy všechno hrálo do karet. Během čtrnácti dnů se dostal mnohem výš, než si kdy mohl pomyslet. Z okresního starosty a senátního kandrdase najednou byl jeden z nejvýznamnějších hráčů naší politiky.

Jak bájný Ikaros se rozletěl k výšinám politické moci. Možná se mu z toho i trochu zamotala hlava. Jenže zapomněl, že rozdíl mezi Vsetínem a Prahou není jen v tom, že na ministerstvu má početnější sekretariát a může používat audinu s majáčkem. Asi mu nedošlo, že v Praze bude pod mnohem větším drobnohledem, než pod Beskydy. A že na něj teď možná leckdo začne vytahovat špinavé prádlo.

Kdyby dnes byl vsetínským starostou a řadovým senátorem, asi by mu nic nechybělo. Jenže Ikaros zatoužil letět až ke slunci… Pro všechny politiky je Čunkova politické kariéra poučením, že pověst o nečekanými možnostmi oslněném Daidalovu synovi, v českém prostředí pregnantně vyjádřená příslovím o příliš velkém soustu, pořád ještě platí.

My ostatní bychom si z jeho působení ve vysoké politice měli odnést, že to naše neustálé volání po „nových tvářích“ v politice může přinést pěkně kyselé plody.