... nebo sázka na budoucnost?

Zvýšit, či nezvýšit? A o kolik? To je, oč tu běží. Řeč je v tomto případě o poslaneckých platech. Jak jsem se dočetla, zákonodárci si chystají zvýšit platy o 20 %, tj. na 90 000 korun; ostatním se přidává jen zlomek. A hradní mluvčí Ovčáček k tomu pravil, že politici by sice neměli chodit v žíněném rouchu, ale navýšení o 20 % je svrchovaná drzost.

Dohady ohledně automatického navyšování platů ústavních činitelů plní veřejný prostor, vypadá to na další mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny. Navýšení nikoli o 20 %, ale o 9 % dalo dokonce ve sněmovně vzniknout nepochybně pozoruhodné platové koalici složené z SPD a Pirátů. Škoda jen, že se pánů Bartoše a Okamury nikdo nezeptal, proč navýšení právě o 9 % a nikoli například pouze o 3 %. Případně zda by nebylo nejjednodušší platy zákonodárců navždy zamrazit. Pak jsem si ale uvědomila, že žijeme v časech permanentních voleb, platy politiků jsou s ohledem na postoje veřejnosti velmi vděčným tématem, tudíž proč vystřílet veškerou munici předem.

Z výše uvedeného je patrné, že na rozdíl od nemalé části veřejnosti a pana Ovčáčka nemám s nárůstem platů poslanců a senátorů o 20 % problém. V zásadě pak souhlasím s těmi zákonodárci, kteří zastávají názor, že zavedené mechanismy by se neměly rušit a zmrazení platů ústavních činitelů v časech krize bylo dobrým a politicky vhodným tahem, leč krize naštěstí pominula. Proto by v tomto případě nemělo platit, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Poté, co jsem se s tímto svým postojem svěřila blízkému okolí, dostalo se mi zajímavých reakcí ve smyslu, zda 20procentní nárůst platů zvýší výkonnost jednotlivých zákonodárců. Pochopitelně, že ne. Každý jedinec, tedy i volený politik má svůj standard a lepší to nebude. Ale o tom by, alespoň podle mého názoru, přece diskuse být neměla. Místo toho bychom si měli položit otázku, zda (byť jsem se někde dočetla, že poslanci přeskočili v žebříčku prestiže jednotlivých povolání uklízečky) máme rozporovat finanční ohodnocení osob, které rozhodují o našem bytí a nebytí, o naší přítomnosti a budoucnosti. Navíc se jedná o peníze 281 zákonodárců, které jsme si sami zvolili v demokratických volbách. Pravda, určitě není od věci zamyslet se nad tím, zdali je důstojné, aby byly platy zákonodárce kompenzovány nejrůznějšími náhradami a přivýdělky ve výborech, podvýborech apod.

Dnešní realita je totiž taková, že volený poslanec má přibližně stejný plat jako jmenovaný soudce. V případě politiků přitom neexistují možnosti odvolání, náprava rozhodnutí ze strany vyšší instance. Kromě toho, na rozdíl od soudce, je lidem volený zástupce takřka automaticky přeřazen stejným lidem do kategorie zlodějů a podvodníků a je vystaven mnohdy stěží snesitelnému mediálnímu tlaku. A rovněž povinnému majetkovému striptýzu.

Existuje teorie, která říká, že od určité výše příjmů člověk nemá zapotřebí podstupovat rizika spojená s nekalým jednáním, a v praxi je této teorie bohatě využíváno. Tak například - ohodnocení zaměstnanců bankovního sektoru je na takové úrovni, že žádného normálního bankéře ani nenapadne čímkoliv podmiňovat schválení úvěrové smlouvy. Ohrozil by tím totiž kvalitu své práce a zároveň by riskoval ztrátu svého vysněného zaměstnání.

Souhlasím s tím, že každý z nás je sám svého štěstí strůjcem a má právo volby. Na druhou stranu, v zastupitelské demokracii, ať se nám to líbí, či ne, se bez politiků neobejdeme. A je v našem zájmu, aby se této nesnadné profesi věnovali patřičně ohodnocení jedinci. Jen takto lze vytvořit konkurenční prostředí, které snad přiláká lidi schopné prosadit se v zájmu našich světlejších a světlých zítřků na úkor těch méně schopných.