Jsou místa, která v našich myslích evokují různé pocity. Pocity vpravdě smíšené mívám, když se mi v oknech pražského rychlíku mihne krásná budova bývalého Penzijního ústavu na Žižkově. Architektům Havlíčkovi a Honzíkovi bylo teprve třicet let, když se v jejich kanceláři v paláci Habich ve Štěpánské ulici začal rodit projekt krásného pražského mrakodrapu, o němž se zmiňují všechny evropské publikace hodnotící architekturu první poloviny 20. století. Se stavbou bylo započato před necelými osmdesáti lety a již rok poté, v říjnu 1933, napsal prorocky Karel Čapek v Lidových novinách, že pohledem na tuto budovu „prožijete kontrast matoucí a fantastický, jeden z nejsilnějších, jaké nám poskytuje moderní Praha“.

Osudy této budovy, postavené na místě původní Pražské obecní plynárny, jsou nikoli nepodobné i místu, na nichž vyrostla. Nejmladší žižkovské náměstí bylo v roce 1935 podle ní pojmenováno „U Penzijního ústavu“, avšak tento název si náměstí užilo pouze do roku 1955. Poté neslo dalších 22 let jméno komunistického činitele Gustava Klimenta, jehož v názvu náměstí vystřídal v roce 1977 Antonín Zápotocký. Až teprve když Česko navštívila v roce 1990 britská premiérka Margaret Thatcherová, dostalo se onomu náměstí jména důstojného. K její poctě je od té doby náměstím Winstona Churchila. Osudy oné budovy jsou také poněkud dramatické a příkladné. Když v roce 1929 byl v této zemi přijat zákon o penzijním pojištění (který nám v aktualizované podobně bohužel dnes schází), bylo nutno administrativu penzí centralizovat. A tak vznikla krásná funkcionalistická stavba Všeobecného penzijního ústavu. Jen tak mimochodem - původním posláním penzijních fondů je to, aby státní moc nezasahovala zas tolik do výše penzí, a k tomu poctivé tyto fondy využívají různé kapitálové operace. Například všeobecný penzijní ústav ve své době investoval i do jistých operací, například do výstavby obytných domů. Na tom nemohli penzisté prodělat. Nestálo by za to oprášit onen zákon o penzijním pojištění z roku 1929? Ví o něm bezděkovci?

Jenže v roce 1951 byly penzijní fondy administrativně přiděleny socialistickým odborům, a tím pádem se i budova stala odborovým majetkem - a je jím dodnes. Jenže od té doby dochází také k výraznému zglajšachtování odborů, jejichž péče o práva pracujících byla velice problematická. Jejím nejvýraznějším projevem bylo to, že nám odbory dávaly o vánocích bonboniéry. Byly také výhodnou cestovní kanceláří. Ostatní jejich práva byla velice formální. Jakkoli měl tehdejší zákon o závodních výborech demokratický kabát, nemohly odbory dělat prakticky nic, o čem by nebylo rozhodnuto v orgánech KSČ. Proto byly také funkce předsedů odborů v nomenklatuře komunistických orgánů a odboráři neměli možnost jiné volby. Bylo to tak trochu logické vyústění. Životní a profesionální představitel „Rudých odborů„ z první republiky, soudruh Antonín Zápotocký, nemohl z odborů udělat nic jiného než „převodovou páku KSČ“, jak bylo v dobách krátké svobody v roce 1968 trefně hodnoceno.

Nu, a když přišla po roce 1989 svoboda, i odbory začaly hledat svoji tvář. Bohužel, vrátily se nám někam na počátek 20. století, tak trochu někam k dobám, v nichž rudé odbory s gottwaldovci razily heslo „Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy“. A rozšiřovaly teorie o tom, že sociální demokraté jsou sociálfašisté. A jsou v této době ukotveny doposud (pouze sociálním demokratům odpustily), byť v jejich ústředích nalezneme i počítače. A tak se dnešní odborářští bossové bohužel pouze pasují do rolí „otců pracujících“. A razí teorii (i praxi) několika N. Nesnižujte, Nepropouštějte, Nereformujte, Nesouhlasíme, Nedáme. A ono to zabírá.

Tento systém dovoluje, aby i v době svobodných voleb podpořili sami odboráři naprosto nevýrazné osoby v čele různých svazů. Stačí, když opakují ona slova začínající nesouhlasně vůči jakékoli vládě. Typickým příkladem byla politika železničního odboráře Duška.

Ve Spojených státech (naprosto se nedomnívám, že jde o zemi, v níž je vše nejlepší) si odboráři volí do čela odborových ústředen velice vzdělané a schopné předáky. Mnozí z nich by (díky svým znalostem a manažerským dovednostem) mohli ihned zasednout do křesel předsedů správních rad, s nimiž vedou vyjednávání o mzdách a jiných požadavcích odborů. Taková vyjednávání se diametrálně liší od českého odborářského bouchání do stolu. Přidejte, nepropouštějte, zákoník práce nechceme. Jinak budeme stávkovat. O nějakých objektivních analýzách či objevných návrzích ze strany odborů, o tom si můžeme nechat jen zdát.

Navíc sama existence odborů v různých odvětvích je velice problematická. Odborové organizace v dnešní podobě by neměli mít podle mého názoru učitelé. Jejich orgány stejně stále melou stejnou písničku - přidejte. Oč lepší by bylo, kdyby fungovaly jako kdysi Matice školské na všech úrovních. V jejich vedení totiž stáli zkušení pedagogové, kteří dokázali vnést především odborné jasno do všech vyjednávání. Dovedete si představit, že by se do čela učitelských odborů postavil třeba bývalý rektor Zlatuška? Ano, ale to by ty odbory musely vypadat jinak. Asi jako Matice školské kdysi.

Zrovna tak nechápu, jakou úlohu mají odbory u státních zaměstnanců, včetně hasičů a policie. Odbory jsou dokonce snad i v armádě, což je úplný paradox. Jakou úlohu mají v těchto uskupeních? Říkat pouze to, že nesouhlasí se snižováním stavů nebo mezd? Není to dost málo? Copak se odbory mohou zastat policisty, který odmítá uposlechnout rozkaz? Nebo zaměstnance, který nesouhlasí s rozhodnutím ředitele odboru? K obraně práv a zájmů státních zaměstnanců, včetně příslušníků armády, policie, hasičů a jim na roveň postavených, by naprosto stačilo, kdyby tyto skupiny zaměstnanců měly k dispozici perfektně zpracovaný kariérní řád, který by nepodléhal jakýmkoli politickým změnám ve vedení státu. Měli jsme na jeho zpracování a přijetí celých dvacet let, což jsme nevyužili. V důsledku toho zde máme neurčitou masu zaměstnanců, kterou šikovní odborářští bossové přivedou dle potřeby na různá pražská náměstí. Což neposlouží nikdy ani jim, ani tomuto státu. Navíc při tom ještě sem tam něco zdemolují.

Dobře, a co odbory ostatních pracujících? Mají právo na existenci? Samozřejmě, a jejich existence je dokonce žádoucí. Jenže jestli jejich předáci chtějí vyjednávat s předsedou vlády či s ministry nebo s kýmkoli jiným, měli by skutečně dosahovat jejich manažérské i vzdělanostní úrovně. Neškodilo by vůbec, kdyby na tom byli ve všech směrech i lépe. Neboť odbory budou v demokracii vždy přirozenou a potřebnou opozicí jakékoli vládě, byť by v politice protivných stran navršena byla náhlá neuvěřitelná shoda, jakou byla třeba opoziční smlouva. Leč k tomu musí odbory být na vysoké úrovni ve všech směrech. Za posledních dvacet let jsem si v žádných novinách nepřečetl fundovaný komentář týkající se jakékoli činnosti vlády z pera nějakého dnešního odborářského vůdce. (Bohužel ani z pera opozičního politika, bez ohledu na to, kdo je u vlády.) Bylo by zajímavé, kdyby nějaký odborář velice fundamentálně rozporoval činnost ministra financí nebo předsedy vlády či jiného vládního činitele.

Všichni víme, že nejsou bez chyb. Vědí to i odboráři a umějí to pojmenovat? Neumějí a ani nechtějí. Vždyť jim stačí pohrozit stávkou. Hrozba stávky je jejich argumentem a je bohužel i jejich vzděláním a hranicí jejich obzorů. Obávám se, že drtivá většina populace by nebyla schopna uvést jména předních odborářů tohoto státu. Je to tragické, když víme, že tito lidé jsou schopni přivést do stávky statisíce lidí a mnoho jich přivézt do Prahy tisícovkami autobusů. Padesát let neexistence svobodných odborů, to se muselo na činnosti odborového hnutí nějak podepsat. Zajímalo by mě nesmírně, jak vznikají noví odboráři. A existují vůbec? Tedy – vznikají vůbec?

A snad ještě drobná poznámka: kdyby odboráři stávkovali v dobách, kdy vlády (jedna za druhou) rozmařile zadlužovaly tuto zemi, rozhodně by jejich stávka byla v souladu se zájmy této země a podpořili by ji i ti, které by k tomu odbory nevyzvali. Jenže v těch dobách se z žižkovské kachlíkárny nezval ani tichounký protest. Ani tichounké zvolání. Všichni tiše našlapovali a mlčeli. Pochopitelně. Z enormního zadlužování mělo tehdy značný prospěch mnoho z těch, které dnes odbory zvou do ulic. Jaký to paradox. Co říkáte? Že o tom odborářští bossové nevěděli? Že si to neuvědomovali? Tak proč již dávno neodešli do civilu?