Podezření, která se vznášejí nad Úřadem pro zahraniční styky a informace, se nesmějí zneužít k dalšímu boji

Předseda poslanecké komise pro kontrolu Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Pavel Blažek prohlásil, že již od počátku letošního roku, kdy tento orgán vznikl, jeho členové několikrát „deklarovali“ potřebu vyšetřit různá podezření vznášející se nad touto civilní rozvědkou.

Deklarovat něco takového je sice potřebné, ale členové kontrolního orgánu zřejmě nevyužili dalších možných činností, které jsou v jejich kompetenci. Například zřídit vyšetřovací komisi Poslanecké sněmovny, a to přesto, že takových poslaneckých vyšetřovacích komisí vzniklo (a bez většího efektu pak zaniklo) už tolik, že výtku pokládající je za zbytečné nelze pokládat za bezpředmětnou. Nebo též předvolat příslušníky rozvědky ke slyšení. Kontrolní orgán si může pozvat v podstatě kohokoliv, ale musí současně požádat ředitele ÚZSI ,aby byli zproštěni mlčenlivosti v nezbytném rozsahu.

Poslanci by si též mohli zřídit poradní orgán složený s výhodou iz emeritních zpravodajců, přesně podle „best practices“ vyspělých demokracií. Ti by poslancům pomohli se v této složité materii zorientovat, tím spíše, aby se poslanci zbavili své bohorovnosti, s níž například hlasují o povaze historických událostí, a přiznali si, že na světě existuje něco, co nevědí.

Tento postup je však zřejmě nereálný, k velké radosti kontrolovaných zpravodajců. Takováto nikoliv ad hoc, ale permanentní expertní skupina by totiž ke všemu navíc ještě mohla po volbách příštímu kontrolnímu orgánu naservírovat na stříbrném podnosu aktuální stav kontroly zpravodajské služby. To by zajistilo kontinuitu kontroly a zvýšilo její kvalitu, což by bylo ku prospěchu demokracie.

Kdo má hlídat rozvědku?

Určitým signálem, že se věci v naší zpravodajské komunitě nevyvíjejí dobrým směrem, byl dva roky starý návrh z kuchyně tehdejšího ministra vnitra Milana Chovance, aby civilní rozvědka, jejíž působnost je zaměřena do zahraničí, měla právo používat odposlechy.

Chovanec mířil směrem k tomu, co se již „podařilo“ politikům s Vojenským zpravodajstvím, když z vojenské rozvědky a vojenské kontrarozvědky utvořili hybridní službu, která ovšem z dobrých důvodů musí zůstat vždy funkčně rozdělená, ale ze špatných důvodů je schopna kombinovat oprávnění a působnost obou složek tak, že je pro kontrolující poslance „nechytatelná“.

Zásadním momentem současné prekérní situace, který se nezmiňuje, je totální absence té nejúčinnější kontroly, kterou je exekutivní dohled. Ten ovšem předpokládá, slovy někdejšího ministra bez portfeje Pavla Bratinky, která byla určena tehdejšímu předsedovi kontrolního orgánu pro BIS Jaroslavu Baštovi, že se exekutiva snaží zformovat zpravodajský systém tak, aby jí vyhovoval iv době, kdy bude v opozici. Mluvit však v této souvislosti a v této době o demokraticky gramotných ministrech se zdá být poněkud výstřední.

Deformovaný vztah politiků ke zpravodajskému systému naznačil již před dvaceti lety tehdejší ředitel ÚZSI Oldřich Černý, když v reakci na můj pokus změnit architekturu zpravodajského systému, skládající se ze čtyř služeb, na německý způsob (tzn. jedna rozvědka, jedna velká civilní a jedna malá vojenská kontrarozvědka) mi položil řečnickou otázku: Kolik je ve sněmovně „demokratických“ stran? „Čtyři,“ odpověděl jsem s vědomím, že komunisty mezi ně nepočítá. Černého replika byla sarkasticky uzemňující: A které straně bys tedy chtěl vzít zpravodajskou službu?

Systém plný chaosu

Nyní se ony negativní stránky současné architektury zpravodajského systému vynořují velmi zřetelně. Například civilní rozvědka ÚZSI nikdy zákonem nevznikla, pouze zákon o zpravodajských službách v roce 1994 konstatoval, že existuje, a určil jí působnost. ÚZSI je zařazen do resortu vnitra, které však nemá podle kompetenčního zákona působnost v zahraničí. (Už v roce 1968 tehdejší rozvědčíci chtěli tento stav napravit, ale po okupaci vše usnulo a spí to sladkým znormalizovaným spánkem až doposud!)

Vojenské zpravodajství se naopak tváří jako jedna služba, kterou funkčně být nemůže – a při dodržení zásad „need to know“ ani nesmí být. Naopak jí to ale umožňuje zkombinovat kompetence a působnost takovým způsobem, o němž se civilní rozvědce jenom zdá (a Chovanec to chtěl dohnat).

V zajetí politického soupeření

Chybou by však bylo dopustit se hybridního zlozvyku, tak rozšířeného v poslední době, totiž obvinit z nekalostí někoho dříve, než se celá věc důkladně prošetří. Bude tedy jen ku prospěchu a kultivaci našeho politického života, když se vybavíme trpělivostí a budeme pečlivě sledovat objasnění této komplikované záležitosti. Přispět by k tomu mohla i skutečnost, že resort vnitra bude spravován toutéž stranou, za jejíhož působení ony pochybnosti vznikly. To může být na jednu stranu předmětem pochopitelných obav, na druhou stranu by to však mohlo eliminovat možnost, aby řešení takové kauzy, která je ve zpravodajské oblasti vždy delikátní, nebylo poznamenáno pokračováním politického boje. Aby nakonec ve výsledku nebylo více škody než užitku.

LN, 11.6.2018