Miroslav Macek, jeden ze zakladatelů a prvých místopředsedů Občanské demokratické strany, která tento čtvrtek slaví dvacet let existence, mívá často názory polemické, někdy mírně provokativní. Ale když na svém internetovém blogu napsal, že se setkání na pražském Žofíně neúčastní, protože při pohledu na současnou rozplizlou politiku strany nevidí důvod k oslavě, zřejmě mu rozuměli i jeho jinak skoro notoričtí oponenti. I když podle nich může Mackovi také vadit, že jeho hlas bývá v posledních letech uvnitř ODS většinou neslyšitelný.

Dodat k tomu ovšem lze, že méně vhodná chvíle k pro celebrování kulatého výročí snad občanské demokraty ani nemohla potkat. A že si možná měli své založení připomenout nanejvýš na své půdě a v úzkém kroužku. Přinejmenším by se tak vyhnuli štiplavým prognózám, že se oslavy mohou lehce zvrátit v přestřelky a bude se na nich ze všeho nejvíc řešit budoucnost šéfa poslaneckého klubu Petra Tluchoře, zamotaného až po uši do skandálu, v kterém se část politiků Věcí veřejných měla pokoušet za podpory některých lidí z ODS odstranit faktického lídra koaličního partnera Víta Bártu. Tluchoř aktivní účast na jakémsi puči prozatím nedokázal rázně vyvrátit a stranu samozřejmě v očích veřejnosti poškodil, neboť to vzbuzuje zdání, že se v ní dějí ne právě čisté mocenské hry, zčásti evidentně namířené proti předsedovi strany a současnému premiéru Nečasovi a že možná jde o partii, v které hraje jakousi roli ex-předseda Topolánek. Ten sice na rozdíl od Macka pozvánku i výzvu pronést zdravici přijal - vždyť také šéfoval straně skoro osm let a dovedl ji svého času k řadě volebních úspěchů. Jenomže dostavit se slíbil i první a jedenáctiletý předseda ODS Václav Klaus, který si ale údajně výslovně nepřeje potkat na Žofíně právě Topolánka, s nímž má dlouhodobě napjaté vztahy, rozjitřené aktuálně na pozadí vládní krize, neboť oba pánové naznačují, že v ní ten druhý má určitě prsty. Pro stávající vedení strany to představovalo nepříjemný diplomatický oříšek. Rozhodně nic slavnostního. Nakonec Topolánek v projevu řekl, že vláda s Věcmi veřejnými coby odbočkou bezpečnostní agentury ABL je horší než opoziční smlouva a problémy budou pokračovat, načež odjel ze žofínského ostrova dříve, než na něj dorazil prezident.

Klidně se také v kuloárech oslav mohly vést hádky o tom, zda Nečas postupoval při řešení koaliční krize správně, jestli ODS nakonec zbytečně neustoupila, jestli už dávno neměl odejít ministr obrany Vondra, který navíc demisi nabídl. Budou možná i cítit přetrvávající rozpory mezi Nečasovými lidmi a pražskou ODS, která si přece proti vůli předsedy strany rozdělila s ČSSD vládu nad metropolí. A tak dále. Před premiérem je navíc zřejmě další obměna kabinetu, s kterou se počítá během léta, a to už nyní může rozpalovat nejednu hlavu i během slavnostního setkání.

ODS je dnes sice nejsilnější vládní stranou, ale patří jí jen jedno z nejdůležitějších ministerstev – totiž obrany, v jehož čele je navíc jiným skandálem oslabený Vondra. Finance a zahraničí drží nadále TOP 09 a pokus získat vnitro nevyšel, když úřad od nynějška řídí nestraník Kubice. To se jistě řadě členů ODS nezamlouvá. Bezprostřední hrozba pádu vlády je sice zažehnána a koalice se udržela pohromadě, ale růžové vyhlídky nemá a bude-li to takhle pokračovat, z reformních slibů zbudou pouze cáry papíru. Premiér sice neztratil pověst slušného, do čachrování nenamočeného politika, který ale spíš působí jako seriózní úředník než pevný lídr. A ODS aspoň zatím nenaznačuje, že by měla kým jej nahradit. A také že má jasnou vizi budoucnosti a bude schopna se konečně vymanit ze sevření pověstných kmotrů, podnikatelů přisátých na státní správu. Za takové situace, jak říká Macek, není opravdu co slavit.

Snad si jen připomínat, že před dvaceti lety představovala vznikající strana zcela nový prvek na polistopadové politické scéně, jak působila přitažlivě a svěže a že Václav Klaus prokazoval neobyčejné politické nadání. A možná uvažovat nad tím, proč se později zdaleka ne vše dařilo a co by se mělo radikálně změnit. Není ovšem jisté, zda se dnes v řadách OD nachází osobnost, která by o tom hodlala otevřeně hovořit a dát impuls k jakémusi sebe očistnému procesu. O něm – vzpomínáte si? – se docela zhusta mluvilo před necelým rokem, po Topolánkově pádu a když strana získala jen o málo více hlasů ve volbách než nová a programově příbuzná TOP O9 a některé čelné politiky strany voliči vykroužkovali ze sněmovny. Na toto téma ale neslyšíme už dlouho ani slovo, jako by se vše uspokojivě vyřešilo pouhým podpisem koaliční smlouvy. Což je ale nebezpečná iluze, udržující – opět podle Macka – současný rozplizlý stav.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6