Povolební kocovina otřásá i klidnou silou. V Hradci Králové vyzvali lidovci svého poslance, aby složil mandát, a Kalousek s Čunkem se už stačili pohádat, zda Halík nevhodně ovlivňoval postoje lidovců před volbou prezidenta.

V pozadí zůstává Cyril Svoboda, jeden z neambicióznějších českých politiků. Ten mnohé zaskočil, když před prezidentskou volbou otevřeně vyjádřil podporu znovuzvolení Václava Klause. Svůj překvapivý postoj zdůvodnil obchodem mezi ODS a KDU-ČSL - my vám podpoříme prezidenta, vy nám odhlasujete dořešení majetkových sporů církví se státem.

Cyril Svoboda je pozoruhodná figura, která si přes mnohé neúspěchy a politické chyby udržuje pověst solidního politika. U lidovců dlouhodobě reprezentuje jejich levé křídlo preferující spolupráci s ČSSD, jak vtipně říkal stranický bratr Jan Kasal, rudý koutek.

Nikdo jiný nebyl v pěti vládách ministrem jako on. Poprvé naskočil do Tošovského zimní vlády na post ministra vnitra za zády předsedy lidovců Josefa Luxe. Za tří premiérů ČSSD solidně, ale nevýrazně čtyři roky spravoval prestižní post ministra zahraničí. V druhé Topolánkově vládě na něj vyšel bezvýznamný post ministra zodpovědného za legislativu, když dlouho napínal vedení lidovců, zda post přijme.

Vyzkoušel si nejen posty ministrů. Zvláště období opoziční smlouvy pro něj bylo plodné.

I když navržení na post lídra Čtyřkolice byli favorit Karel Kühnl z Unie Svobody a pro doplnění Jaroslav Kopřiva za lidovce a Michael Žantovský z ODA, vybrán byl proti názoru lidovců Svoboda. A jako lídr nové formace byl také populární, přesto ho odstřelili jeho straničtí kolegové, s nimiž nenašel společnou řeč při sestavování stínové vlády. Svoboda zabojoval uvnitř strany, těsně a nečekaně získal post předsedy lidovců proti Janu Kasalovi.

Stroj na neúspěchy

Loajalitu ke straně předvedl Svoboda vícekrát, např. když v souladu s dlouhodobou politikou Kalouskovy části KDU-ČSL inicioval pokus o ovládnutí Čtyřkoalice. Ten skončil jejím rozbitím a přeměnou na Koalici. Volební výsledek jen se štěstím jednoho hlasu vyvedl lidovce z nenáviděných opozičních lavic k vládním postům v koalici s ČSSD a umírajícími unionisty.

Jak těsně vyhrál, tak i těsně prohrál obhajobu předsednického postu lidovců s Miroslavem Kalouskem a byl rád, že si udržel post místopředsedy.

I když jako ministr zahraničí byl volebním lídrem lidovců v Praze, získal ve sněmovních volbách v červnu 2006 hubených 4,84 % a mandát pouze pro sebe. Jeho štěstím bylo to, že v Praze se přiděluje 25 mandátů, např. v Plzni jeho kolegové získali 5,65 %, ale na jeden z 11 krajských mandátů to nestačilo.

Mezi drobné neúspěchy patří přivedení truckandidáta Jana Vávry do doplňovacích senátních voleb v roce 2004 v Praze, kde se mu zdařilo vyblokování Tomáše Ježka. Svoboda se musel v minulosti potupně omluvit Kalouskovi za nařčení z korupce na ministerstvu obrany.

V závěru loňského roku přišel Svoboda se sympatickou iniciativou, aby věřící začali na církev přispívat sami a nečekali na dořešení zablokovaného vztahu státu a církví. Akce úplně zapadla bez získání jakékoli podpory od vlastní strany, věřících či církevních představitelů.

Klaus zavázaný Svobodovi

Překvapivou podporu Klausovi od Svobody můžeme vidět i z druhé strany. Byl to on, kdo zásadním způsobem napomohl tomu, že Špidlova vláda nepostavila jako společného prezidentského kandidáta Petra Pitharta, a tím zásadně napomohl zvolení Václava Klause. Podpora nabídnutá Klausovi ve spojení s restitučním obchodem mu zvolení spíše zkomplikovala.

Cyril Svoboda se i vlastním přičiněním stal symbolem politického neúspěchu a jeho podpora funguje jistě jako polibek smrti. Každý, kdo v budoucnu přijde s politickým projektem či vážným návrhem, by se měl vyvarovat jeho podpory.

autor je právník, politolog, předseda Liberální strany, osobní stránka 

psáno pro LN