Finanční správa zabaví majetek podnikatelům, které podezírá z podvodů ve spojitosti s daní z přidané hodnoty. Firma bez majetku zkrachuje. Majitel sice později vyhraje soudní řízení, podle kterého finanční správa nepostupovala oprávněně, přesto se nikdo neomluví, ani podnikateli majetek zpátky nevrátí.

Tvrdý postup umožňuje finanční správě institut zajišťovacího příkazu, který existuje delší dobu, právě v posledních dvou třech letech se však využívá stále častěji. Před volbami se také vyostřuje debata o tom, jestli se zajišťovací příkazy nezneužívají.

Veřejná diskuse o daňových otázkách má jeden zásadní handicap v tom, že daňová agenda je z laického pohledu neprůhledná a často při ní jde o konkrétní případy, do kterých obyčejný člověk už opravdu nevidí.

Přesto mohou soudní rozsudky, které daly za pravdu podnikatelům a konkrétní zajišťovací příkaz zrušily, i mediální zprávy o tom, že postiženým peníze nikdo nevrátil, posloužit jako indicie, že se děje něco, co není úplně v pořádku.

V zásadě jde jen o podezření, že se v Česku uplatňuje něco jako vrchnostenské právo. Vrchnost reprezentovaná v tomto případě finančním úřadem zasáhne jako středověký dráb a běda tomu, kdo dost rychle neuhne před jeho karabáčem. Někdy karabáčem dostane i nevinný, ale to někdejší vrchnosti nevadilo. Když se lidé báli, tak aspoň byli poslušní. „To je lid ubohý, to je lid dobrý,“ znělo pořekadlo známé ještě z počátku novověku.

Po nástupu premiéra Bohuslava Sobotky a ministra financí Andreje Babiše vytáhla vláda proti neplatičům daní. Nejdříve přišla kontrolní hlášení, přidaly se pokladny EET a nakonec se začaly ve větší míře využívat zajišťovací příkazy.

Není pochyb, že tato opatření zkomplikovala život všem podnikatelům, kterých se týkala, a že mnozí z nich prostě zrušili své provozovny. Také není pochyb, že mezi těmi, kteří pověsili živnost na hřebík, byli zcela poctiví podnikatelé. Pokud člověk není nějak přehnaně nedůvěřivý k jiným lidem, pak by nejspíš řekl, že poctivých byla mezi končícími většina.

Neexistují na to věrohodné průzkumy, ale je jisté, že značná část společnosti tvrdší postup finanční správy schvaluje, další značné části je to lhostejné. Nakonec ani nemá smysl pořádat něco jako referendum o tom, jestli Sobotkova vláda postupovala správně, daňové záležitosti se koneckonců řeší ve volbách.

Zdá se však, že daňové tažení změnilo jeden z důležitých parametrů společenského života, anebo aspoň probíhá s touto ambicí. Klasická občanská společnost, která je i pro Českou republiku vzorem, stojí na vzájemné důvěře občanů. Nepředpokládá se v ní, že se podvod může stát pravidlem.

Nový model na výběr daní ale využívá spíše princip strachu. Lidé se budou chovat slušně a dodržovat daňové zákony jenom v případě, když každého může kdykoli postihnout přísná kontrola umožňující likvidaci jeho živnosti. Slušné chování se stává prevencí před drastickým zásahem státu a lidé tak akceptují vrchnostenský nárok - než dostat bejkovcem od drába, to je lepší se přikrčit, jen ho zahlédnu na obzoru.

Je možné, že Češi jsou do té míry zvyklí šidit, že stát musí rezignovat na občanský princip důvěry, podle kterého většina odvádí daně poctivě. V každém případě je škoda, že to tak dopadlo.