Blogerka Libuše Palková se ve svém článku na blogu idnes zabývá problémem migrace jaksi naopak. Tedy odchodem „bílých“ lékařů od nás do ciziny. Opravdu je situace tak katastrofální?
Migrace jednotlivců, skupin obyvatel či celých národů provázejí lidské dějiny odpradávna. Důvody opouštění oblastí, kde se člověk narodil a vyrostl, byly různorodé, především klimatické či bezpečnostní podmínky. Rovněž ekonomická migrace, jinak řečeno „jít za lepším“, není výdobytek posledních let. V jistém smyslu lze tvrdit, že jde o věc zcela přirozenou. Každý člověk, bez ohledu na to, co umí, při zjištění, že někde za svou práci dostane více či ji bude vykonávat v lepších podmínkách, o této migraci přinejmenším uvažuje. Dnešní propojený svět spolu s dobrou znalostí cizího jazyka může dát těmto úvahám jasný rozměr a ono rozhodnutí usnadnit.
Na druhé straně je jasné, že onoho „bílého“ migranta nikdo nevítá nějak nadšeně. Nutnost změnit zcela svůj životní styl, přizpůsobit se jisté filosofii nových podmínek, žít s vědomím, že až do své smrti budu - a to i přes vydobyté postavení - jenom cizincem. Že se vědomě ochudím o společnost těch, s nimiž jsem obrazně řečeno hrával kuličky. Že styk s rodiči či sourozenci nebude tak častý, pokud mé povolání bude mít místo třeba v New Yorku nebo i v Barceloně.
Lékař má nejen u nás jisté výsadní postavení. V žebříčku hodnocení je téměř vždy na prvním místě. Je to dáno povahou tohoto povolání, protože ať chceme či ne, všichni jej potřebujeme a spoléháme na to, že jeho znalosti a zkušenosti nám mohou pomoci vrátit zdraví či dokonce život. To, že tito jedinci opouštějí naši zem, bere značná část obyvatel velmi úkorně, jak také plyne i z avizovaného článku a diskuse pod ním.
Pojďme si celou situaci rozebrat. Absolvent gymnázia se ve svých 19 letech rozhodne nastoupit na lékařskou fakultu. Jsem přesvědčen, že prvotní hybný impuls nejsou peníze. V drtivé většině jde o vnitřní pocit stát se užitečným a dělat zajímavou práci. Následuje šest let dřiny, zřeknutí se části příjemných požitků pro tento věk důležitých (jistě lze argumentovat, že jiné školy jsou rovněž těžké, ale pro zájemce doporučuji třeba atlas anatomie se všemi těmi titěrnými popisky různých záhybů jedné tepny, jejichž neznalost u této zkoušky může zhatit rok uvedené dřiny).
Po skončení studia je mladý lékař neúprosně konfrontován s naší realitou. Nástupní plat - v jeho 25 letech - stačí na prostou obživu, nikoli na to, aby založil rodinu a poskytl jí ekonomický klid. Musí se začít učit prakticky všechno od začátku, protože teorie a praxe - tak jako v každém oboru - nejsou zrovna jednovaječná dvojčata. Noční služby bývají zejména ve velkých aglomeracích poměrně rušné, takže o nějakém odpočinku v této době nelze ani uvažovat.
Postgraduální výchova - nedílná součást života mladého lékaře směřující k atestaci v oboru - je u nás v rozkladu. Nutnost stážovat na akreditovaném pracovišti je pro lékaře z malého okresního špitálku věcí těžce dosažitelnou, protože jeho absence může být - a často bývá - kritická.
A tak se nelze divit, že při uvědomění si všech těchto atributů se mladý člověk rozhodne zkusit štěstí jinde. Je to věc naprosto přirozená a logická nejen z jeho pohledu. Výměnou za odchod do zahraničí s jeho negativy popsanými výše se mu dostane zcela jiného zacházení ze strany zaměstnavatele, jsou mu vytvořeny zcela jiné studijní podmínky v rámci předatestační přípravy a v neposlední řadě je jeho odměna za provedenou práci třeba 4x vyšší.
V naší zemi je zdravotnictví od samého počátku, od listopadu 1989, více politikum než věc odborného a koncepčního řízení. Už Václav Klaus v roli předsedy vlády v diskusích natřásal polštář pod bossem železničářských odborů, zatímco lékařům doporučoval v případě jejich požadavků opustit profesi a pořídit si taxík. Lékařské protesty, které přišly až za hodně dlouhou dobu, byly v médiích zesměšňovány, protagonisté skandalizováni a meritum protestů bylo bagatelizováno. Představitelé profesní komory už před lety upozorňovali na případné možné dopady, zejména zvyšující se průměrný věk lékařů a jejich možný nedostatek prakticky ve všech profesích.
Místo rozumné redukce nadbytečných - a velmi drahých - nemocničních lůžek dochází k jejich udržování za každou cenu, neboť který lokální politik si dovolí navrhnout uzavření místního špitálku? Místo posílení ambulantní - a tedy levné - sféry se pumpují peníze do obrovských molochů, kde se snadno ztrácejí v různých nepřehledných zakázkách, kde všimné pro management znamená třeba i stamiliónové ztráty pro občany. To vše na úkor platů lékařů a sester, kteří s tím nemohou udělat zhola nic. Nelze se divit, že přinejmenším někteří - a zejména mladí - se nakonec rozhodnou pro „bílou“ migraci a sbalí svá fidlátka.
Řešením této situace, která již začíná právem zneklidňovat obyvatele, rozhodně není uvalit sankce na lékaře a nedovolit jim „bílou“ migraci. Jakékoli podmínky nutnosti pracovního setrvání na určeném místě po určitou dobu budou v kolizi se svobodou člověka (je zajímavé, že odchod špičkových inženýrů do ciziny nikoho netrápí, přestože náklady na jejich studium nebyly jistě malé). Zavedení školného blokuje úspěšně léta levicová část politického spektra, i když by rozumný podíl na výchově odborníků (třeba i v podobě bezúročné půjčky) nebyl špatným krokem.
Úprava postgraduální výchovy ze současného chaosu do systémového řešení by rovněž odchod mladých lékařů mimo vlast přinejmenším zpomalila. Náš bývalý systém dvou atestací, který byl nesmyslně zrušen a který budil obdiv, se nejspíše obnovit nepodaří. Musí být vytvořen takový, který bude k mladému lékaři přátelský, který vezme třeba v úvahu i to, že existují ženy lékařky, které chtějí mít děti, což dnes nikoho nezajímá.
A na závěr: občané předtím, než bezmyšlenkovitě hodí do volební urny svůj hlas někomu, kdo jen tyje z jejich strachu, se musí začít zajímat o to, jestli k nim dojede vůz rychlé pomoci včas, jestli nebudou muset čekat na vyoperování žlučníkového kamene půl roku či na protézu kyčle roky tři. Kdo z politiků nabízí v této sféře opravdové systémové řešení a ne jen líbivá, nicneříkající hesla. Kdo obrazně řečeno zastaví onu „bílou“ migraci, která opravdu může obyvatele tohoto státu postihnout více, než irácká rodina v azylovém domě u Žermanické přehrady.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora