Není nad to udělat si uprostřed zimy pár dnů dovolené a odjet tak daleko od civilizace, aby tam i denní tisk docházel s takovým zpožděním, že se mezitím z aktualit stanou archiválie. V takovém místě se mění pojem, obsah a smysl času. A věci zdánlivě sto let staré nabydou novosti, že se až nestačíte divit.

Při takovém pobytu jsem v zasutém šuplíku zastrčené horské chajdy objevil devět let stará čísla novin a časopisů. A jaké bylo mé překvapení, když jsem se podíval, co tehdy hýbalo domácí politickou scénou. Událostí číslo jedna byla česko-německá deklarace. Podepsali ji šéfové obou vlád, Klaus a Kohl 21.ledna 1997. Kohl při podpisu prohlásil: „Chceme poprosit o odpuštění a chceme odpustit.“ Podle dobových analýz spočíval význam deklarace hlavně v tom, že „se obě strany zavázaly navzájem nezatěžovat žádnými politickými či právními otázkami pocházejícími zminulosti“ (J.Haidler, Koktejl, únor 1997).

A pojďme v četbě dál. O pár týdnů později, 10.2.1997, projednávala deklaraci Poslanecká sněmovna. Tomu ale předcházela jednání mezi premiérem (V.Klaus, ODS) a předsedou Sněmovny (M.Zeman, ČSSD) o textaci doprovodného prohlášení, jímž mělo být schvalování deklarace v Parlamentu uvozeno. ODS jako jediná nakonec podmínila hlasování tím, že v doprovodném textu nebudenic víc, než schvalující formulace, která nesmí žádnou část deklarace vyzvednout či ji interpretovat.

Na to však nedošlo. Deklarace byla nakonec po dramatických jednáních a obstrukcích (zejména ze strany Sládkovců, tehdy ještě dlících ve Sněmovně) schválena poměrem 131:59 hlasů. Stalo se tak ale díky nové formulaci, kterou předložili sociální demokraté. Stálo v ní, že „Sněmovna po vyslechnutí předsedy vlády a ministra zahraničí a na základě tohoto vládního odůvodnění souhlasí s česko-německou deklarací, která vyjadřuje vůli obou států zabránit tomu, aby byla minulost zátěží budoucnosti.“ To je formulace hodná chytré horákyně a podle názoru některých tehdejších komentátorů ji lze vykládat nikoli jako přijetí celého textu deklarace jako závazného právního aktu, ale pouze přijetí vysvětlení, které k deklaraci poskytl premiér a ministr zahraničí.

Je dobré si tuto zdánlivou historickou bagatelu připomenout. Je z ní totiž dobře vidět, kdo kdy s čím a jak spekuloval. Jestliže dnes jsou kruhy spjaté s Klausem či ODS viněny z nedostatečné tolerance vůči německým nárokům na vracení sudetských majetků a na přehodnocení oné nejednoduché, ale z hlediska viny jednoznačné dějinné epochy, je dobré vědět, že právě Klaus a tehdy jeho ODS jako jediní prosazovali „deklaraci bez přívlastků“, tedy bez dodatečných interpretací.

Není od věci oprášit historickou paměť. Dovolená na konci světa je k tomu dobrou záminkou.

22.2.2006
(Psáno pro server Ćeská média)