Konečně došlo i na lidovce. Druhdy klidná síla, soudržná a rozvážná, se zmítá ve sporech programových i personálních a představuje nejméně stabilní bod tuzemského politického spektra. Turbulence uvnitř KDU-ČSL se však bohužel odrážejí na podobě české politiky jako takové. Na pozadí ekonomické krize a českého předsednictví Evropské unie by mělo kompletní politické spektrum táhnout za jeden provaz. Občanští a sociální demokraté to již - po třech letech neproduktivních střetů - pochopili, zelení nejsou tomuto poznání vzdáleni.

Zato Čunkovi lidovci si vzpomněli, že nemusejí být v každé vládě a nabídku na podíl při formování úřednického kabinetu Jana Fischera odmítli. Kdyby projevili podobnou zásadovost po volbách, patrně by sklidili uznalý potlesk. Nestalo se. Nechtějí pouze do dočasné vlády, jež nás má dovést v obtížné době k mimořádným volbám.

Aby situace byla ještě absurdnější, byl z touhy po moci za každou cenu Jiřím Čunkem obviněn odstupující ministr financí Miroslav Kalousek. Stačilo, aby připustil svoji účast v překlenovací vládě, budou-li mít o něj Mirek Topolánek a Jan Fischer zájem. Nakonec se ke Kalouskovi přihlásil jen jeho věrný hradní stoupenec Václav Klaus, což při nejlepší vůli nestačí. Přitom si lze velmi dobře představit, že okolí lídrů ODS a ČSSD vyhovuje Kalousek jakbysmet. Je čitelný, profesionál, pracant. Kromě toho má nejspíš za sebou vlivné podnikatelské kruhy, tedy nejen předního zbrojaře Hávu. Podobných politických talentů, a to v dobrém i zlém, není mnoho. Napadají mne vlastně jen Vlastimil Tlustý a David Rath. Příznačné rovněž je, že na rozdíl od drtivé většiny kolegů se Miroslav Kalousek nemusí bát ztráty obživy. A možná právě s ní také Kalouskova vstřícnost k ODS, ČSSD a Fischerově vládě souvisí. Zvláštní kapitolou pak jsou i samotným Kalouskem šířené spekulace o možném vzniku nového středopravého křesťanského subjektu. Viděno střízlivě – cenný a perspektivní by mohl být pouze jako přívěšek v široké Topolánkově protiparoubkovské předvolební koalici.

Přestože se dnes Kalousek sympaticky odchýlil od většinového lidoveckého mínění a přispěl ke zklidnění politických vod, přinejmenším v jednom okamžiku vypadl z role. To když dal vědět, že není oddaný Čunkovi, ale svým voličům či ústavě. Ovšem když podobně kdysi argumentoval rebelující poslanec Ludvík Hovorka, žhavil se ministr Kalousek do běla jako první.

Pragmatik Kalousek má v krvi hledání řešení v každé situaci. Jeho stranické sestry a bratři ale upřednostňují taktizování, nenápadné dosahování výsledků, tiché obsazování pozic. Včetně křesel náměstků v jednotlivých resortech. Možná také proto nyní žijí obavami z rozsahu ministerských zemětřesení.

Spoléhat se však v každém okamžiku na taktizování není zrovna nejmoudřejší. Takový Cyril Svoboda si jím uřízl parádní ostudu, když nejprve lobboval za zvolení Václava Klause prezidentem, aby se pak za to omlouval. A ve vrcholové politice amatérsky bruslící Jiří Čunek může chtít stokrát zvládnout „dvojitého Rittbergera“. Nezvrhne-li se, slovy zlých jazyků a po vzoru jihlavského státního zástupce žehlícího Čunkovy potíže, ve „dvojitého Salichova“, tak určitě skončí komickou figurou „tanec slona v porcelánu“.

Čunek, Svoboda a Kalousek se rukou společnou a nerozdílnou podepsali na lidoveckém pádu ve volebních preferencích. Přiřadit bychom k nim snad mohli i k názorům veřejnosti netečnou ministryni obrany Parkanovou a utlumovače české kultury Jehličku. Lidovci upozadili volební program a ztratili na atraktivitě. Jejich jedinou nadějí je důsledné vymezování se vůči ODS a ČSSD. Pochopila to i většina kandidátů na předsednický post, která si to s Jiřím Čunkem rozdá na sjezdu konaném koncem května.

Například již zmíněný Cyril Svoboda se vzepřel záměru zkrátit funkční období Sněmovny jednorázovým ústavním zákonem, přestože proti obdobnému před jedenácti lety, když k předčasným volbám mířila - i za Svobodova ministrování – vláda Josefa Tošovského, nikterak neprotestoval. A když už srovnáváme lidovce tehdy a nyní, nelze nezmínit, že na sklonku devadesátých let Josef Lux získával veřejnost na svoji stranu především proto, že velké strany se skutečně chovaly jako utržené z řetězu. Kdežto dnes je riziko jejich nekorigované hegemonie uměle konstruováno.

Není důležité, kočíruje-li lidovecký povoz křídlo levé nebo pravé. Jejich neštěstím je absence propracovaného středového programu, srozumitelného sdělení občanům a přesvědčivých lídrů. Tyto dluhy Čunkem ohlášený odchod do opozice překryje jen stěží. Nemluvě o tom, že být v opozici vůči úřednickému kabinetu není žádné zvláštní hrdinství. Vyprávějte to však těm, co nechtějí před volbami nést za cokoli odpovědnost.

Lidovci v tom ale nejsou sami. Stačí jen zmínit slova prvního místopředsedy sociálních demokratů Bohuslava Sobotky, podle kterého ČSSD zůstává i teď opoziční stranou. Vůči komu, když se koalice zformovaná v roce 2006 rozpadla, již nedodal. Proč taky. Hlavní je mít volné ruce. Jenže co dokáží ustát velké partaje, které si už vnitřní války absolvovaly, může s malými subjekty zatočit natolik, že jednoho dne z parlamentního osudí ke škodě politické plurality vypadnou.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor pracuje v Masarykově demokratické akademii