Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POLITIKA: Opozice chybující i nadějná
Komunisty rovnou vynechme. Sice se s během let vyvíjejí, ale konstruktivnost jedinců zatím nepřerostla v odpovědnost celku. KSČM stále působí dojmem, že musí být o sto osmdesát stupňů jinde než vláda za všech okolností. Jízda v protisměru jí přináší dost hlasů negativistických voličů, takže proč měnit osvědčený styl. To leda kdyby došlo k přiblížení se Filipovy party vládnímu angažmá…
Dvojice Melčák – Pohanka je opozicí na baterky. První nechal vládu vzniknout, ale další parlamentní hlasování podřídil tlukotu svého levicového srdce. Druhý potvrzuje svědectví svých známých o pragmatismu a bezzásadovosti, pročež mu v ODS již mohou chystat sněmovní lavici, jež dříve náležela Tomáši Teplíkovi.
Zbývá sedmdesát dva poslanců ČSSD, jejichž opoziční misi vede Jiří Paroubek. To nezvrátí ani březnový sjezd, který rozhodne hlavně o týmu, jímž bude předseda obklopen, a o míře stranické „modernizace“. A protože na sjezdy nedají sociální demokraté dopustit, většinu sil nyní věnují přípravě svého pravidelného svátku. Že tím poněkud trpí opoziční poslání ČSSD, které veřejnost zajímá podstatně více, není pochyb.
Přesto nelze tvrdit, že by sociální demokracii nebylo vidět. Chrlí tiskové zprávy, články svých vrcholných představitelů i tiskové konference (není snad den, kdy by se nějaká nekonala). Stínoví ministři zdravotnictví (Rath), zahraničí (Zaorálek) a financí (Sobotka) jsou na koni a ani jejich kolegové sledující resorty školství (Havel), životního prostředí (Petržílek), místního rozvoje (Martínek) či sociálních věcí (Škromach) nelenoší.
Tahounem pochopitelně zůstává Jiří Paroubek. Vyjadřuje se často, rád a ke všemu. Snaha mít vždy po ruce reakci na cokoliv, je příznačná pro dnešní etapu mediálního věku. Problémem ČSSD však začíná být, že se nadměrně upíná k napadání neetického způsobu zrodu vlády, zrádcovství přeběhlíků, afér vicepremiéra Čunka a „provozních“ kiksů Topolánkovy družiny (např. k vědmě iniciující protiteroristickou show na ruzyňském letišti), než aby rozporovala strategické záměry ministrů.
Omluvou jí budiž, že koncepční práci tříbarevná vláda ODS, KDU-ČSL a SZ dosud nepředvádí. Lidovce jakoby těšilo, že se udrželi v sedlech (nadto kdosi Jiřímu Čunkovi poradil, aby se soustředil na své potíže a že exekutivní funkce „počká“), zelení jsou v euforii, že hned v prvním období, kdy se zařadili k parlamentním stranám, mohli usednout ve vládě, a ODS se nemůže nabažit křesel, po nichž lačně šilhala dlouhých osm let. Skoro to vypadá, že primárním zájmem Topolánkovy vlády je „užít si“ lehce nabytých darů.
Prohlašovat o novém kabinetu, že je „protinárodní“ a „prolidový“, jak dělá Jiří Paroubek, je však přehnané. Nejde jen o nevhodně používaný slovník, ale také o slib, který ČSSD předem dala: že se neuchýlí k nulové toleranci a bude opozicí, jež vládní představy pečlivě studuje. Obhájci středopravé koalice (a nemohu si pomoci – zdá se mi, že jsou jimi spíše z povinnosti než z nadšení) ovšem elegantně přecházejí její hlavní mínus: „vládnutí mimo kontext“, zejména evropský, tedy to, co nikdo nemohl vyčítat koalici sestavené před pěti lety Vladimírem Špidlou, Hanou Marvanovou a Cyrilem Svobodou. Co na tom, že Matěj Stropnický se v LtN č.7 („Paroubek je někdo jiný“) dotknul pravdy, když napsal, že Paroubek není ideový vůdce. Nicméně „vládnutí v kontextu“ mu šlo jedna radost, stejně jako praktická realizace sofistikovaných programových vizí ČSSD.
Není náhodou, že kritika, kterou Lidový dům zahrnuje čerstvou vládu, se týká především zahraniční politiky. Evropský prointegrační duch trojici Topolánek, Bursík, Čunek neprostoupil, takže obraz České republiky v cizině se pomalu zatemňuje. Ochota stát se americkým ostrůvkem uprostřed Evropy pak z nás činí prvek atomizující celou EU. Naštěstí na tato významná témata ČSSD zvolna navazuje vlastní interpretací globálních rizik. Uznává varovný postup klimatických změn (a je v kardinálním sporu dneška zeleným nesrovnatelně blíže než kdokoli z koaličních politiků), dumá o optimální podobě ekologické daňové reformy. Cítí, že přístup „chléb a hry“ (doložitelný bulvárním „postestébáckým“ podnikem ministra Langera „Otevřená minulost“), jenž překrývá skutečné stěžejní úkoly stojící před vládou, je nutné demaskovat a nahradit diskusí o globálních aspektech vývoje české společnosti, o mezinárodním zakotvení ČR a obraně sociálního státu, byť maximálně racionalizovaného.
Jakmile ČSSD přejde od „ad hoc“ opozičnosti k důkladnému zpracovávání ucelených témat, bude si moci vyléčit vážné neduhy – vratký koaliční potenciál a malou atraktivnost pro ty, co neuvažují od hodiny k hodině a pouze o partikulárních zájmech. Éra budování nových politických spojenectví teprve sociální demokracii čeká. To těsně souvisí s projektem modernizace ČSSD, který teoreticky vzdělaný Paroubek osobně zaštítil. Cílem je učinit ČSSD přijatelnou nebo alespoň stravitelnější pro mladší voliče, vysokoškoláky a obyvatele větších měst. Poté, co setřepe pověst korytářsky smýšlejících vypasených páprdů a pevněji se chytí debat, jimiž žije současná levicová politika na západ od našich hranic, stane se také koaličně přitažlivější.
Snad se do té doby bude rodit co nejméně nápadů vzdalujících ČSSD od občanské společnosti, jako byla iniciativa poslance Jandáka privatizovat veřejnoprávní ČTK a sloučit Český rozhlas s Českou televizí. Právě prostor mezi „státním“ a „soukromým“ a lidé se v něm pohybující patří k moderní soc.dem. jako židle ke stolu. Ovšem i Jiřímu Paroubkovi je třeba připomínat, že existují sociální demokracii přínosnější skupiny než zahrádkáři a včelaři - například bojovníci s korupcí, za lidská práva či zdravou přírodu.
Pokud se podaří vytvořit ze sociální demokracie nejen zdatnou jednotku vrhající se do ztečí s ideově odlišnou vládou, ale rovněž otevřenou platformu pro občanské přemítání o zásadních otázkách ovlivňujících náš život, přiblíží se okamžik, kdy se ČSSD nebude muset rozhodovat, zda lovit voliče ve velkém, avšak ohraničeném, výhradně levicovém rybníku (jako v roce 2006), nebo zda (po vzoru roku 2002) zkoušet štěstí v pestřejších vodách mořských, které jsou ale zároveň nejistější.
Dopřejme Paroubkovi jeho neintelektuální záliby, pakliže uspěje v rozsáhlém jarním úklidu v ČSSD. Za osvěžující průvan si svého Gotta, Krampola i akční hrdiny zaslouží. A kdo tvrdí, že je úpadkem české politiky, nechť pohlédne na Čunka s Topolánkem, Bursíkovy piruety či Klausovu nebezpečnou umíněnost.
V hospodě je vždy snazší soustředit se na vyleštěný příbor, než zkoumat stav kuchyně. A hezky vonící krmě může vzejít ze surovin, o jejichž původu radši nevědět. Zatím převládá tendence zjednodušovat dění kolem nás na střet „sympaťáka“ Topolánka s „paznechtem“ Paroubkem. Kéž bychom se časem dostali ve schopnostech analyzovat politiku dál.
Literární noviny 19.2.2007
ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD
