Podle vyjádření prezidenta republiky Miloše Zemana bude záležitost plnohodnotného ministra zahraničí vyřešena koncem tohoto týdne. Novým šéfem Černínského paláce se stane kandidát ČSSD Tomáš Petříček.

Určitě nejsem sama, pro koho představuje jméno pana Petříčka jistou neznámou. Možného mladého ministra to ovšem nemusí znepokojovat, neznám totiž jména všech ministrů zahraničí členských zemí EU. A nepochybuji, že jména šéfů diplomacie například Rakouska, Maďarska, Polska, Chorvatska či Slovinska nejsou známa většině poslanců. Zároveň souhlasím s tím, že lepší plnohodnotný ministr, než dosavadní řešení v podobě double ministra Jana Hamáčka spravujícího resorty vnitra a zahraničí. Na to, jak bude vykonávat svůj úřad Tomáš Petříček, si počkám.

Jisté části politického spektra se ovšem čekat nechce. Proto se opozice shodne již dnes na tom, že ČSSD promarnila příležitost jmenovat na klíčový post ministra zahraničí „těžkou“ váhu, ve světě známého a respektovaného politika. Škoda jen, že nikdo z kritiků nepřišel s konkrétními jmény. Nepochybně taková zná. A netuším, proč ta část opozice, která sama sebe nazývá demokratickou, doposud nepostavila stínovou vládu včetně ministra zahraničí. Rázem bychom měli jasno. Osobně si v souvislosti s možným adeptem na post šéfa diplomacie dovedu představit například velvyslance v USA Hynka Kmoníčka, případně velvyslankyni v Sýrii Evu Filipi. Není ovšem potřeba moc velké fantazie k tomu, aby si člověk dokázal představit soustředěnou palbu směrem k oběma zkušeným, troufám si říci, ve světě známým českým diplomatům. Panu Kmoníčkovi by sice ani pánové Pospíšil s Kalouskem nejspíše nedokázali upřít diplomatické zkušenosti a schopnosti, argumentovali by však jeho vazbami na prezidenta Zemana. A paní velvyslankyně Filipi je podle europoslankyně Michaely Šojdrové osobou, „která cíleně zkresluje obraz režimu (rozuměj Bašára Asada) vůči českým politikům a veřejnosti, aby se jevil více přijatelný.“ V případě tak závažného obvinění se nesporný podíl velvyslankyně Filipi na propuštění dvou německých humanitárních pracovníků opozici nejspíše jeví jako nicotný. Když už jsme u Bašára Asada, který bude s pomocí Ruska, Íránu a tolerancí Turecka vládnout větší části Sýrie nadále, jeho režim se mi nejeví jako přijatelný. Na druhou stranu bohužel nevím o žádném jiném, který by se v Sýrii těšil alespoň částečné legitimitě. A jsem zvědava, jak se s tímto faktem vypořádá nový ministr zahraničí.

Jak dále hlásá opozice, bude předpokládaný ministr zahraničí Tomáš Petříček pod vlivem Andreje Babiše. Vzhledem k tomu, že podle Ústavy České republiky premiér organizuje činnost vlády, řídí její schůze a vystupuje jejím jménem, v tom nespatřuji nic nepatřičného. Ať se nám to líbí, nebo ne, ministr zahraničí by měl být nikoli solitérem, ale členem vládního týmu vedeného premiérem. Ano, pamatuji si na čas první přímé volby prezidenta, kdy se Karel Schwarzenberg jako kandidát a ministr zahraničí v jedné osobě několikrát distancoval od v té době silně neoblíbené Nečasovy vlády, jejímž byl členem. Tento ryze účelový postup, byť v rámci boje o post hlavy státu, považuji za nestandardní a nemyslím si, že by se měl v budoucnu opakovat.

V souvislosti se zahraničí politikou, ještě jeden postřeh. Část medií informovala dosti dramaticky o tom, že hnutí ANO utrpělo velkou ránu, neboť ze Sněmovny a z vedení hnutí odešel předposlední ministr zahraničí Martin Stropnický. Vzhledem k tomu, že si nedovedu představit kombinaci práce na tak vysoce exponovaném diplomatickém postu, jakým post velvyslance v Izraeli bezpochyby je, a fungování v domácí PS plus působení ve vedení nejsilnějšího hnutí v zemi, považuji toto rozhodnutí Martina Stropnického za přirozené a vlastně jediné možné. A hlavně, pro Česko užitečné.

Převzato z blogu se souhlasem autorky.