Od podpisu kryptokoaliční smlouvy, uzavřené mezi ČSSD a ODS po předčasných volbách v roce 1998, dnes uplynulo právě deset let. I takto krátký čas ovšem umožňuje odstup natolik dostatečný, abychom ji dokázali vnímat spíše jako působivou ilustraci uplynulého dvacetiletí nežli jako jednu z přelomových událostí našich novodobých dějin.
Tehdejší dohoda dvou nejvlivnějších stran byla vlastně jen drobnou epizodou na dlouhé cestě, kterou popsal již roku 1848 J. S. Mill, když vysvětloval, proč a jak se princip soukromého vlastnictví prosadí nakonec i v zemi, kde jej nějaká revoluční vláda zruší: „I ti, kteří si mezi sebe rozdělí to, co bylo majetkem jiných, budou toužit udržet si, co získali, a navrátit v nových rukách nedotknutelnost, kterou neuznávali, pokud toto vlastnictví bylo ve starých rukách.“
Peníze na boj s penězi
Snadnost, s jakou se v této hře stala Zemanova strana před deseti lety součástí systému, k němuž slibovala alternativu, může dodnes překvapovat pouze ty, kteří přeceňují možnosti politické reprezentace, ať už je vybarvená jakkoli.
Role státu je totiž v tomto čase neopakovatelných příležitostí krajně nevděčná. Staronové hospodářské mafie si při rehabilitaci soukromého vlastnictví rozhodně nepřejí, aby jim stát překážel, zároveň jej však potřebují coby zdánlivého tvůrce pravidel.
Těm, kteří před převratem disponovali velkými majetky a přejí si je teď konečně řádně vlastnit, může značně napomoci iluze „stejné startovní čáry pro všechny“. (Potlesk pro Dušana Třísku a Václava Klause.) Kdo nabyl majetek podezřelým způsobem, potřebuje získat na svou stranu policii, aby ho nechala žít, a naopak: kdo ovládá policii, ví, že se s ním mnozí o svůj majetek rádi podělí. (Potlesk pro Stanislava Grosse.)
Politika by sice měla pečovat o to, aby peníze nebyly všemocné, jenže – vítejte v bludném kruhu – bez peněz se politika dělat nedá: bída státu je tak především bídou politických stran, které ho mají reprezentovat.
Umírající strany a cena za přežití
Není těžké odsoudit oposmlouvu jako cynický mocenský kartel, zkusme však odpovědět na otázku, zda zde vůbec mohla vzniknout opozice dostatečně silná, aby po svém vítězství přinutila nejrůznější mafie hrát podle přehledných pravidel.
Při pohledu na popřevratový vývoj se takový scénář jeví jako velmi nepravděpodobný. Kdekdo tu tehdy zkoušel štěstí na vlastní pěst (kromě ČSSD také ČMSS, ČSNS, DŽJ, HSMS, KSU, MDS, MNS, PB, SD, SDL, SPR-RSČ…) a všichni aktéři se vzájemně připravovali o voličské hlasy. Strany připomínaly houf tonoucích, v němž se každý snaží alespoň na chvíli nadechnout, i kdyby měl někoho jiného stáhnout pod vodu.
Prvořadým zájmem takovýchto stran samozřejmě nebylo (a nemohlo být) prosadit spravedlnost jako nezbytný základu státu, ale vůbec přežít. A ty, kterých se neujal nějaký Šlouf (Junek, Krejčíř, Surňak…) jednoduše nepřežily. Cena za přežití byla ovšem vysoká: bylo třeba rezignovat na „čisté ruce“ a namísto nich nabídnout zavřené oči. Stát se tak začal v tichosti vytrácet. Státní moc bylo možné získat jen prostřednictvím kompromisů, které ji znemožňovaly použít. Jinými slovy: nebylo možné ji získat vůbec.
K zavřeným očím patří samozřejmě i maření práce schopných vyšetřovatelů, a v tomto ohledu nenajdeme mezi ČSSD z let 1998-2002 (která měla s ODS podepsanou smlouvu) a ČSSD z let 2002-2006 (kterou již tato písemnost nijak nezavazovala) žádný postřehnutelný rozdíl. Smlouvu samotnou není proto žádoucí ani omlouvat, ani přeceňovat.
Zásadní změnu ostatně nemohly přinést ani volby v roce 2006. Nečinně přihlížet tichému rozkladu ÚOOZ by stejně jako Topolánkův ministr Langer zvládl i kdokoli jiný, kdyby snad povolební „rozplétání klubíčka“ vyneslo k moci duo Paroubek-Bém.
Přezírání státu a Zemanova kandidatura
V šťastnějších zemích, v nichž existuje elementární zodpovědnost za stát, se kandidáti neutkávají rovnou o ústavní funkce. Uchazeči o veřejný post procházejí složitým předvýběrem a méně úspěšní kandidáti následně podporují své úspěšnější soupeře. Naproti tomu u nás zakládají tito neúspěšní své vlastní strany, čímž udržují při životě onen vychvalovaný „otevřený pluralitní systém“, rozuměj boj všech proti všem.
Stranám neustále hrozí rozpad či dokonce zánik, a organizovaný zločin v nich sotva může vidět sílu schopnou zkřížit jeho zájmy. Mnohem snadněji v nich najde přičinlivé pomocníky.
Přezírání zájmů státu a záliba v zakládání nějaké „Nové strany“ překročily ovšem právě před deseti lety veškeré dotud známé meze. S Unií svobody spatřila světlo světa strana, která disponovala čtyřmi ministry, aniž získala ve volbách byť jen jediný hlas. Klaus se Zemanem mohli potom svůj mocenský pakt lehce odůvodnit potřebou bránit demokracii před silami pohrdajícími volebními výsledky.
Takto bezpracná argumentace bude jistě i do budoucna představovat nemalé pokušení. Podpoří-li letošní Klausovi volitelé v příští prezidentské volbě Miloše Zemana, vysvětlí své rozhodnutí podobně snadno: budou prostě kandidovat muže, který stál vždy na straně otevřené soutěže proti rozpínavosti vyvolených elit.
Autor je učitel