„Soucit opičího lidu! To je jako nehybnost horské bystřiny! Jako chládek letního slunce. A co bylo dál?”

„Potom mi dali ořechy a všelijaké pamlsky a v náručí mě vynesli do koruny stromu, že prý jsem jejich pokrevní bratr, jenom ohon mi chybí, a jednou že se stanu jejich vůdcem.”

Tak to je přesně to, co říkají některé politické strany sociálně slabším voličům. K tomu místo ořechů dávají guláš a pivo...

„Vždyť žádného vůdce nemají,” řekl Baghíra. „Oni lžou. Odjakživa lžou.”

Tady zdánlivě první část citátu pravdivá není (ale to bude uvedeno na pravou míru dál). Zato druhá se bolestivě blíží naší zkušenosti.

„Poslyš, člověčí mládě,” ozval se medvěd hromovým hlasem, jako když za dusné noci zahřmí. „Naučil jsem tě veškerému zákonu džungle, platnému pro jeho obyvatele — kromě opičáků, kteří jsou domovem na stromech. To jsou vyvrhelové. Ani vlastní řeč nemají, pořád jen napínají uši, a jak zaslechnou nějaké slovo, hned je ukradnou, pořád tam shora jen pokukují a číhají. Mají jiné mravy než my. Vůdce neznají.

Trocha básnické licence. Ale na druhou stranu si vzpomenu na některé volební billboardy jedné z opičích stran a to opakování cizích slov je bližší, než jsem si myslel po letmém přečtení. A našly by se i jiné paralely.

Chybí jim paměť, naparují se a chvástají, žvaní, co všechno nejsou a co všechno v džungli dokáží, ale jen spadne ořech ze stromu, dají se do smíchu a na všechno zapomenou.

Když si představím jednoho z vůdců, jeho paměť, jeho sliby, jeho slovo, jeho vztek po prohraných volbách, jeho naparování po každém úspěchu i bez něj, je mi lehce mdlo.

My z džungle se s nimi nestýkáme. Kde se napájejí opice, tam nepijeme, kam chodí opice, tam nechodíme, kde ony loví, tam nelovíme, kde ony hynou, tam nehyneme.”

Se členy ani jedné z opičích stran se nestýkám, nechodím tam, kde oni mají svá koryta, nelovím to, co loví oni...

„Obyvatelé džungle o opičácích nemluví a na ně nemyslí. Opičáci chodí v hejnech, jsou zlí, špinaví, drzí a touží jen po tom, aby si jich obyvatelé džungle všimli. Jenže my si jich nevšímáme, i když nám na hlavu házejí ořechy a kal.”

A tady je asi kámen úrazu. Asi tak polovina našich spoluobčanů uvěřila opičím stranám, jejich vyprávění o tom, že opičáci zastupují práva lidí, jak na ně budou hodní, jak jim přidají na pastelky, aby si mohli hrát, jak jim odpustí poplatky a snesou jim modré z nebe, jestli je budou volit. A tak tato polovina lidí si Bandarů všímá a dokonce je chce za své vůdce a zástupce, i když jim na hlavy házejí ořechy a kal. Spoustu kalu.

„Obyvatelé džungle nesmějí s opičáky nic mít,” řekl Bálú. „Pamatuj si to.”

„Nesmějí nic mít,” řekl Baghíra. „Ale tak si myslím, že tě měl před nimi Bálú varovat už dřív.”

,Já — já že jsem ho měl varovat? Copak mě napadlo, že si bude hrát s takovou holotou? S opičáky! Fuj!”

Asi jsme dost nevarovali. Copak nás napadlo, že si polovina lidí bude hrát s opičáky? Fuj!

Co řekl Bálú o opicích, byla svatá pravda. Domovem jsou v korunách stromů. Nahoru se šelmy skoro nedívají, a tak se opičáci obyvatelům džungle málokdy připletou do cesty. Ale jak někde zastihnou churavého vlka, raněného tygra nebo medvěda, hned ho týrají a po kdejaké šelmě schválně házejí klacky a ořechy, jen aby na sebe upoutali pozornost.

Kolikrát jsme již tohle viděli!!!

Potom skučivě a pištivě prozpěvují hloupé písničky a vyzývají obyvatele džungle, ať za nimi vylezou na stromy a tam s nimi zápasí, nebo se zase sami mezi sebou zuřivě servou a mrtvoly nechají ležet před očima obyvatel džungle.

Stranické půtky. Obrazné mrtvoly... Fuj!

Pořád by si chtěli opatřit vůdce a vlastní zákony a mravy, ale nikdy z toho nic není, protože druhý den na to zapomenou, a tak si namlouvají: „Co si myslí Bandar lóg dnes, to si bude jednou myslit celá džungle,” a tím se utěšují.

Asi netřeba dokládat krátkou paměť Bandarů...

Tohle všechno je sice hezké a zábavné, avšak je tu i jeden tragický prvek. Bandar lóg znamená opičí lid. Ne jen opice vládnoucí, ať již jsou jakéhokoli druhu a z kterékoli opičí strany...

Takže my všichni jsme ten Bandar lóg. My všichni jsme opice. My všichni máme špatné vůdce, sami si je vybíráme, necháváme si lhát a lžeme si sami, je nám slibováno a slibujeme si sami. Hanba nám.

P.S. Podobnost toho, co napsal Rudyard Kipling v Knihách džunglí, a konkrétních žijících osob je čistě náhodná.