Bývaly v české politice časy, kdy nebyl o funkce zájem. Například v Občanském fóru či později v Občanském hnutí byli někteří lidé doslova přemlouváni, aby kandidovali tam či onam.

Zejména stranické funkce mnozí pokládali za brzdící element, když přece lze zemi efektivněji pomáhat jinak a jinde.

Potom přišla éra falešné skromnosti. Kandidáti se nechávali schválně přemlouvat, i když už jim tekly sliny. Slýchali jsme: „Já o to nestojím, ale když mne tolik chcete a nedáte jinak.“ Z tohoto přístupu se prakticky stal společenský rituál.

Jenže voliči dávají stále častěji přednost politikům, kteří jsou sebevědomí, mají pověstný tah na branku a o posty pro sebe si otevřeně říkají. Ta upřímnost a bojovnost je docela sympatická. V posledních dnech ji namátkou předvedli Jeroným Tejc, jenž oznámil, že se bude ucházet o křeslo prvního místopředsedy sociální demokracie, nebo Michal Horáček, jenž se chce stát českým prezidentem.

Se stejnou ambiciózností se připomněl Tomio Okamura se svojí stranou Svoboda a přímá demokracie. Na víkendové celostátní konferenci vytyčil cíl dosáhnout ve sněmovních volbách osmi až deseti procent hlasů, a to samostatně, bez koalice či volebního bloku, leda s nestranickými osobnostmi na stranické kandidátní listině.

Do značné míry to je dáno volebním zákonem, který je na předvolební koalice mimořádně přísný. Souvisí to ale též se stoupající popularitou Svobody a přímé demokracie.

Zkratka SPD dlouho nikomu nic neříkala, maximálně odkazovala na německou sociální demokracii. Jenže Okamura, druhdy vyobcovaný zakladatel Úsvitu přímé demokracie, je známý už dlouho a v krajských volbách se mu podařilo svoje jméno se značkou SPD propojit.

Boxování bez rukavic

Ačkoli výsledek krajské spolupráce se Stranou práv občanů, jejímž čestným předsedou je Miloš Zeman, označil za „relativně dobrý úspěch“, z řad SPD se ozývá, že Zemanovci pro ni byli koulí na noze, nebo přinejmenším že nepřilákali tolik příznivců, jak se očekávalo.

Signifikantní je bilance ve dvou krajích, kde se Strana práv občanů cítila být pevná v kramflecích natolik, že kandidovala samostatně. Na Pardubicku a Zlínsku se do zastupitelstva nedostala, byť tam čtyři roky zasedala přímo v radě. Na Zlínsku mohla Okamurova družina svoji samostatnou kandidaturu velebit - utrhla při ní aspoň dva mandáty.

Jedním dechem ale dodejme, že sympatií k samotnému Miloši Zemanovi se SPD nezříká. Okamura naopak nevyloučil, že strana vlastního adepta do prezidentského klání nevyšle. Od toho zbývá jen krůček k podpoře Zemana, jehož politické postoje se s těmi Okamurovými v drtivé většině překrývají, přestože jeden se definuje jako levičák a druhý bývá řazen ke krajní pravici.

To, že SPD dobyla deset ze třinácti krajských zastupitelstev, přičemž na Ústecku se v tandemu se Zemanovci dostala do rady, v níž tvoří koalici s KSČM a ČSSD, je zásluha především samotného Okamury. Jde o politika výřečného, charismatického, pracovitého, prostě – v očích mnohých – o chlapíka do nepohody.

Ne snad, že by České republice hrozila, třeba v podobě bezpečnostních rizik či masivní uprchlické vlny. Ovšem veřejné mínění již znervózněné je, navíc SPD si šikovně říká o hlasy těch, co jsou chudí natolik, že nesnesou představu, že jim ještě někdo další z jejich skývy chleba ukusuje.

Tomio Okamura je se svým programem ukázkou, že ne každého energického a ctižádostivého politika můžeme pokládat za přínos, ba spásu churavějící liberální demokracie. I když boxování bez rukavic je pro leckoho přitažlivě, zárukou férové hry ještě být nemusí.