Menšinová vláda ANO a ČSSD se opírá o KSČM a dává s ní v Poslanecké sněmovně většinu. Komunisté neslíbili hlasovat pro všechno – drží se sedmi pro ně důležitých témat.

Kabinet tak pro mnohé návrhy bude muset hledat podporu i u jiných stran. Stále víc se ale zdá, že nové politické uspořádání navrtalo jednotu dosavadního sněmovního trojbloku ANO-KSČM-SPD. Ačkoli se ještě leckde mohou představy těchto protestních antisystémových uskupení protnout, jejich pozice se proměnily.

Nejlépe je to poznat z ostré rétoriky hnutí Svoboda a přímá demokracie. O víkendu mělo volební konferenci, jež podle očekávání potvrdila lídrovství Tomia Okamury a tým kolem něj, s výjimkou Miloslava Roznera, jenž z pětičlenného předsednictva „vybrousil“, ale hlavně stanovila radikálně opoziční kurs.

Už před hlasováním o důvěře vládě Okamura strašil, že druhá Babišova vláda bude proimigrační a proevropská. Premiér se nechal vyprovokovat a v deníku Právo Okamuru označil za „rozmazlené dítě, které furt něco chce, a když to nedostane, tak vyvádí na celé kolo.“

Babiš to doložil dřívějším zájmem SPD o účast ve vládě a nechutí ministerstva financí instalovat do orgánů ČEZu člověka z okolí SPD. Navrch Okamurovi vytknul, že jeho partnery v zahraničí jsou strany, které by k nám rády vozily uprchlíky, nebo prosazují otevření otázky Benešových dekretů. Tak to vypadá, když se popadnou za límec dva populisté.

Nepřekvapí proto, že Okamura na konferenci SPD přitvrdil. Babiše obvinil, že jinak mluví v Praze a jinak v Bruselu, vládu vykreslil jako kapitulantskou, Evropskou unii označil za šílený projekt neomarxismu a kritiku, kterou sklízí, když upozorňuje na nebezpečí islamizace, přirovnal ke kritice, jíž schytával Karel Čapek, když varoval před fašismem.

S tímto přístupem se možnost spolupráce ANO a SPD hroutí. A sotva na tom něco změní prezident Zeman, který si dál s Okamurou rozumí a konferenci poslal videozdravici. Reálný může být i strach, s nímž se šéf sněmovní frakce SPD Radim Fiala svěřil Hospodářským novinám: že mezi koaličními stranami „bude velká poptávka po funkcích předsedů výborů, které mají poslanci SPD“.

Pro Babiše byl Okamura zajímavý jako součást nátlaku na sociální demokracii, aby mu vlezla do chomoutu. Teď, když má své jisté a chce se etablovat coby seriózní premiér členské země EU a NATO, pouští spojence z okraje politického spektra k vodě. Ty tam jsou též časy, kdy byla ministerstvem vnitra tutlána výroční zpráva o extremismu, ve které je popisováno, jak tradiční pravicově extremistická uskupení přestala být politicky relevantní a jejich agendu efektivně převzali okamurovci.

Klidně se může stát, že i značná část voličů bude SPD vnímat coby silnou protiváhu vládě. Lidé, kterými lomcuje neustálá nespokojenost a nedůvěra k tradičním partajím, dokonce mohou utíkat od ANO k Okamurovi. V posledních průzkumech sice jeho podpora poklesla, ale to se může změnit. Staví 282 komunálních kandidátek a 27 senátních adeptů. Má 22 poslanců a ústa prořízlá víc, než kdokoli jiný. V roli místopředsedy Poslanecké sněmovny smí na plénu vystupovat přednostně. Přitom v dolní komoře je schopných rétorů poskrovnu.

Slabinou SPD je vnitřní struktura. Hnutí vzniklo před třemi lety, kdy byl Okamura vyobcován z Úsvitu přímé demokracie, jejž přitom založil. Tenkrát se hovořilo o finančních manachinacích a žonglování s členskou základnou. Nakolik je to teď jiné?

Od Okamury víme, že SPD má 13 tisíc členů, ovšem většinu tvoří čekatelé. Řádných členů je jen zhruba 1400. Jak se bude SPD vyvíjet a jakých met dosáhne tak zůstává rébusem.