Hnutí Svoboda a přímá demokracie předstírá euforii. Předseda Tomio Okamura se pochlubil, že jen v období od 22. do 28. července podalo do SPD přihlášku 168 občanů. Celkem má přes šest tisíc členů a pasuje se na největší českou vlasteneckou stranu. Na plzeňskou kandidátku pro krajské volby dokonce zlákala bubeníka skupiny Ortel. Okamura se tváří sebevědomě jako vždy. Přesto se ale po večerech musí z jeho pracovny linout skřípání zubů. Do sněmovny bylo v roce 2017 za SPD zvoleno 22 mužů a žen.

Dnes jich má 19. Nejdříve odešli Lubomír Volný, Marian Bojko a Ivana Nevludová. Teď se k nim přidala i Tereza Hyťhová. K úlovkům SPD naopak patří dva bývalí přední sociální demokraté – Jaroslav Foldyna, který je poslancem, a Pavel Smetana, který je volebním manažerem okamurovců pro krajské volby.

Buď jak buď, i kdyby se Okamura naparoval sebevíc, dojem, že je na vzestupu, nebudí SPD, ale spíš Klausova Trikolóra – i když zatím shromáždila jen tři poslanecké dezertéry. Právě k ní učitelka Hyťhová přeběhla, protože v SPD opožděně odhalila podnikatelskou podstatu. Na středočeské úrovni zase Trikolóra ulovila radního zvoleného za ČSSD Zdeňka Seidla. O tom, že nejen Okamura, ale i Klaus junior ochotně bere posily zprava zleva, vypovídají sympatie, které Trikolóře projevil bývalý sociálnědemokratický poslanec Zdeněk Koudelka.

Ranění okamurovci Hyťhové vyčetli, že utekla proto, že zeslábla její stranická podpora v domovské severočeské organizaci, že spoléhá jen na svoji „krásnou tvářičku“, že je příliš mladá, že byla ve sněmovně málo aktivní nebo že popřela svá slova z února, kdy spekulace o přestupu do Trikolóry označila za fámy. Tomio Okamura ji vyzval ke složení mandátu, musel však tušit, že nepochodí. Loajalita poslanců ke stranám, které je nominovaly, je prachbídná. Ostatně ani Foldyna se po přestupu z ČSSD do SPD svého mandátu nevzdal.

Zatímco poslankyni Hyťhové může být jedno, jestli vykukuje za tváří Okamury nebo Klause, tak pro náčelníky obou družin znamená její manévr další tah ve vlekoucí se partii. Protestních voličů není tolik, aby uživili hned několik krajně pravicových stran. A tak SPD v průzkumech zvolna klesá k osudové pětiprocentní hranici, kterou se snaží prorazit Klaus. Okamura je ráznější, někdy až moc – jak vypovídají jeho problémy s portály YouTube a Facebook. Na sociálních sítích je pečený vařený.

Klaus je mazanější a lobbuje mezi regionálními „opinion lídry“, především těmi konzervativně naladěnými. Jeho poznávacím znamením je euroskepticismus, ne ale aktuální tlak na vystoupení z EU. Klausovi by konvenoval společný postup s Maďary, Poláky a Slováky. Pro začátek prosazuje, aby se Česká republika distancovala od Lisabonské smlouvy. V tom jej ale Okamura nepodpořil. SPD nechce bazírovat na detailech a doporučuje Unii nejlépe na základě referenda rovnou opustit. Ostatně podporou přímé demokracii se SPD od Trikolóry liší nejvýrazněji.

Pak je tu ale jedná silná podobnost. Podnikatel Okamura i někdejší ředitel sítě elitních gymnázií Klaus se pasují do role plebejců, rebelů, dokonce přímo outsiderů, kteří nejlépe rozumí strastem obyčejných lidí vystrašených tu migrací, tu europeizací, tu neznámou nákazou. Oba vzývají návrat ke starému dobrému světu před tím, než se proměnil v globální vesnici. Na takového Klause nyní po republice narazíte, kam se vrtnete.

Radikálové dbají o to, aby byli voličům nablízku v každé chvíli. Pokud je ambicí hlavního politického proudu vládnout a plodit zákony, jim stačí být hlasem nespokojených. Teflonoví demokratičtí předáci mají velké štěstí, že SPD a Trikolóra spolu nespolupracují, ale válčí.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)