Jan Švejnar, hlavní protikandidát Václava Klause z poslední prezidentské volby, se sociální demokracií, jež ho minule nominovala, pěkně vyběhl. Sociální demokraté si připravili hru na české primárky, zamluvili sály, zadali inzerci, ale jejich kýžená hlavní hvězda jim krátce před startem plánované show sdělila, že rozhodně nehodlá prezidentský maratón absolvovat v oranžovém tričku.

O reklamu ČSSD na dresu, jako o jednu z mnoha, by Jan Švejnar stál, ale běžet chce hlavně sám za sebe. Jeho hlavní soupeř o stranickou nominaci Jiří Dienstbier se na Švejnara obořil, že se sociální demokracie štítí, a tudíž by neměl dostat ani žádnou dílčí podporu.

Jiří Dienstbier sledoval pochopitelně především vlastní zájmy, ale měl pravdu. Jan Švejnar se sociální demokracie opravdu trochu štítí, a patrně by se štítil každé formy kandidatury v jednoznačně partajním dresu. Dobře totiž ví, že politické strany jsou u veřejnosti extrémně nepopulární a že zejména v prezidentské volbě patrně pofrčí nezávislost. Průzkumy veřejného mínění dlouhodobě vede Jan Fischer, jehož si veřejnost oblíbila coby nestranického premiéra. To mu zatím bohatě stačí, neboť první pokus jeho štábu o volební marketink, klip, v němž se "Honza" na chalupě neschovává, vyzněl spíše komicky než přesvědčivě. I Janu Švejnarovi zatím k průběžnému druhému místu stačila jeho pět let stará kampaň, to, co si v myslích voličů nastřádal jako AntiKlaus. A i tehdy ho veřejnost vnímala spíše jako člověka nadstranického, jako alternativu k Václavu Klausovi, nikoliv primárně jako kandidáta sociální demokracie či též Strany zelených.

Popularita nestranickosti či nadstranickosti v rozbíhající se prezidentské kampani samozřejmě výmluvně vypovídá o současných náladách ve společnosti. Při bližším prozkoumání daného jevu však narazíme na několik závažných problémů. Předně, lidé preferují spíše vlastní představu ba rovnou iluzi o nestranických Honzících, nikoliv realitu. O realitě toho moc vědět ani nemohou – vždyť žádný z obou dosavadních leaderů průzkumů veřejného mínění se zatím nevybarvil. Dokonce, jak je patrné nyní na Janu Švejnarovi, jakékoliv vybarvení odmítají, neboť dobře vědí, že by si jím uškodili.

Jan Švejnar minule nebyl zvolen, poněvadž se mu nepodařilo získat hlasy komunistů. Ti po něm chtěli, aby "plivnul na radar v Brdech", což Čechoameričan Švejnar odmítl. Po pěti letech by po něm komunisté i jiné radikální levicové proudy nepochybně žádaly, aby "plivl na kapitalismus". To od ekonoma Švejnara též očekávat nelze. Lze od něj samozřejmě čekat kritiku hospodářské politiky současné vlády, nikoliv palbu do kapitalismu jako takového. Na nedávné odborářské demonstraci na Václavském náměstí by se jistě cítil trochu nesvůj. Vlastní osobu hodlá patrně směřovat do prostoru od středu do leva, což odpovídá jeho postojům, leč v těchto vodách asi bude dost těsno.

Lovit tam chce i zatím největší Švejnarův konkurent Jan Fischer, byť on sám se patrně hodlá postavit přímo do středu a rozhazovat sítě rovnoměrně pravou i levou rukou. Ale i Jan Fischer se bude muset, chtě nechtě, nějak vybarvit. A to na pozadí dluhové krize. Maska nestranického odborníka mu tak může snadno spadnout z obličeje. A jeho konkurenti v boji o Hrad jistě voličům rádi připomenou, že celou Fischerovu tolik populární vládu by šlo označit za kabinet masek, kdy ministerstva obsadili údajně odborničtí nominanti politických stran, především ODS a ČSSD, přičemž hlavní cíl těchto výsadkářů tvořila kolonizace daného ministerstva ve stranickém imperiálním zájmu. Fischerova vláda byla de facto vládou velké koalice, pouze maskované coby úřednický kabinet, přičemž i premiér Fischer sehrál úlohu maskota, z pozadí dirigovaného dvěma přáteli na telefonu – Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem.

Prezidentská kampaň je tak zatím soubojem iluzí. Příčiny, pro které hodlá zhruba polovina voličů dát hlas buď Janu Fischerovi, nebo Janu Švejnarovi, jsou spíše imaginárního rázu: voliči si tyto dva kandidáty prostě spojují s vágním ideálem nadstranické odbornosti. Z takových preferencí však nelze vyčíst, jaké řešení současných problémů, jak těch domácích s korupcí, tak těch světových (ale i našich) s dluhy, by voliči obou kandidátů preferovali, neboť kandidáti zatím na toto téma nic zásadního nesdělili.

Naštěstí, mohl by někdo namítnout, český prezident mnoho pravomocí nemá, takže je vlastně skoro jedno, kdo v prezidentské volbě uspěje. Ano, sama instituce českého prezidenta je dosti iluzorní záležitostí. Jeho přímá volba však může sehrát úlohu ventilu, jímž se – třeba volbou herců v kostýmech nezávislosti – sníží napětí ve společnosti. Možná proto nechaly ČSSD a ODS přímou volbu schválit, nyní se patrně shodnou i na výši stropu výdajů na kampaň a víceméně se už smířily s tím, že se jich nestraničtí kandidáti štítí a že se voliči zase štítí jejich stranických kandidátů. Bohužel, s profesionálními nadstraníky je ale docela nuda. Aby jim nakonec nevypálil rybník nějaký důchodce z Vysočiny pomocí několika vousatých anekdot.