Volební výsledek stěží mohl být, v dané situaci, lepší. Při otevřené krizi, kterou prochází ptákostrana, je její historicky nejhorší volební výsledek vlastně malým zázrakem. Změna a naděje, prázdné heslo z oranžových plakátů, bylo tentokrát vloženo do hlasů pro volební komety TOP 09 a VV. Ve volbách 2006 byla touto stranou ODS a právě v tom je konečná příčina tvrdého sešupu z historicky nejlepšího na historicky nejhorší volební výsledek.

Oranžoví ztratili v porovnání s modrými mnohem méně, měřeno na voliče a mandáty, jejich politika uplynulých šesti let jim ale vybudovala takový koaliční potenciál, že jim to je houby platné. Tyto volby byly především referendem o osobě a politickém stylu jejich předsedy. Právě proto bylo ptákům tolik odpuštěno, právě proto byl vystaven tak silný bianko šek pro TOP 09 i VV. Jediným úspěchem ČSSD je fakt, že jejich neobolševická politika udržuje velmi důsledně jejich starobolševické bratránky ve voličském ghettu. Komunisté sice utrpěli další mírnou ztrátu, která je pravděpodobně spojena s věkovým složením jejich voličského kádru, ale své mandáty obhájili.

Skutečnost, že voliči snad všech stran přicházeli k urnám se zacpaným nosem, potvrzuje preferenční řádění, kterého jsme byli svědky. Je zcela zřejmé, že vedle motivu vyzdvihnout osobně sympatického politika, byla stejně silným motivem snaha osladit to stranickým lídrům kroužkováním, třebas od konce.

Zajímavé srovnání nabízí výsledek „škodičů“, malých stran s minimální nadějí na úspěch, které jsou programově zaměřeny na oslovení právě kmenových voličů ODS a ČSSD. V tomto souboji daleko lépe uspěl SPOZ Miloše Zemana se 4,33 % než Machovo SSO s 0,73%

Cesta změny – od voleb k volbám

Oranžoví

S odchodem Miloše Zemana nastal děsivý rozklad ČSSD. Ten zastavil až Jiří Paroubek. Použil k tomu prostředky, které si nijak nezadaly s bolševizačními manýry. ČSSD se řídila dvěma hesly: žádný slib není dost velký, aby se nevešel do oranžových úst, a žádná příležitost není tak malá, aby se po ní nedalo skočit. Bezuzdná předvolební demagogie zajistila povolební pat a poslanecká ústavní tvořivost z počátku 90. let zase jeho neřešitelnost. Vrcholem a současně počátkem Paroubkova pádu bylo vítězství v krajských volbách 2008. Zatímco Lidový dům byl oslaben opoziční rolí v parlamentu, na nově získané mocenské platformě třinácti ovládnutých krajů se velmi rychle zformovala stranická opozice.

Jiří Paroubek se pro svoji minulost, osobní kontakty, politický styl i způsob vystupování stal velmi neoblíbeným v intelektuálských kruzích. Přes zřetelnou nechuť naprosté většiny novinářů k oranžovému vůdci však v aféry spojené s ním a jeho nejbližšími spolupracovníky v médiích záhadnou rychlostí vadly a byly překrývány okamžitým roztahováním nejrůznějších drbů, především o ODS.

Šest let trvající kampani, kdy ohlušující bubnování nahrazoval ještě větší randál, došel kyslík pár týdnů před volbami. Maďarský a řecký příklad ukázal reálné limity socialistického slibování a podplácení voličů a decibely navíc prostě nedokázaly překonat únavu z trvalého strašení a slibování. Improvizace se stažením Jiřího Paroubka z kampaně už nedokázala splasknutí balónu zabránit. Efekt unikl na poslední chvíli, negativa zůstala. Jiří Paroubek své Pyrrhovo vítězství politicky přežil jen o necelé dvě hodiny.

Další vývoj v ČSSD je obtížné odhadnout. Frustrace, bezohledné sledování skupinových nebo osobních zájmů a faktický rozchod násilně poslepovaných skupinek může způsobit na levé straně spektra pěkný ohňostroj. Zvláště, když si jezevec na Vysočině nedá a nedá pokoj.

Modří

Neutuchající úsilí skupin, pro které byla likvidace Topolánka důležitější než jakýkoli volební propadák, přinesla své ovoce. Od vyjádření Pavla Béma a Václava Klause před krajskými volbami 2008 přešlo v podstatě legitimní mydlení schodů pod předsedou v otevřený hon na Topolánka s využitím všech prostředků. Pravděpodobná kalkulace honců majících buď osobní vazby na Jiřího Paroubka (Bém), nebo z nejrůznějších důvodů snících o velké koalici (Klaus) vycházela z toho, že na koalici s ČSSD bude vždy hlasů dostatek.

Skutečností je, že žádný český premiér před Topolánkem nebyl ve složitější situaci. Dokonce ani Klausův kabinet v letech 1996-97 s Luxovou likvidační politikou v zádech na tom nebyl tak zle, od něj se žádné koncepční změny nečekaly. Poučení z postsarajevského vývoje znamenalo, že po prohraném volebním kongresu 2008 se vnitřní opozice neodebrala někam do Strany svobodných občanů, ale zakopala se ve svých pozicích a pokračovala ve svém programu.

Takový vnější obraz ODS nutně znamenal ztrátu reformního nátěru a též odchod voličských preferencí, které dokázala Topolánkova politika získat před rokem 2006. Instalace Petra Nečase byla sázkou na jistotu, o ní však lze říci pouze jediné: ztracené voliče ODS zpět nepřivedla, volební výsledek zůstal na úrovni dlouhodobých tendencí, na spodní hranici voličského potenciálu. Jeho dnešní váha je dána koaličním potenciálem, tento výsledek měřeno čísly podlezl i volební debakl z roku 2002.

Knížepán

TOP 09 se ukázala jako skokan roku. Jestli je něčemu podobná, tak nebožce Unii svobody. Miroslav Kalousek do ní přinesl solidní organizační základnu odštěpenou z KDU-ČSL, kníže Karel pak iluze oslovující havlovské idealisty. Spojenectví s hnutím starostů bylo racionálním krokem, který umožnil rozumně naplnit kandidátní listiny. Potácející se ODS pak nabídla štědrou porci znejistěných voličů, kteří po ní v roce 2006 rozhodně nechtěli to, co předvedla. Pokud sečteme volební procenta ODS, TOP a KDU-ČSL v roce 2006 2010, získáme číslo, které se liší o necelý bod.

Pokud si dobře prohlédneme kandidátní listiny této strany, najdeme tam řadu politických turistů, kteří jsou ochotni do politiky vstoupit s vidinou zisku, ale černá, každodenní práce v politické straně jim nikdy nebyla vlastní. Osobní ambice nepřiměřené volebnímu výsledku i vlastním schopnostem budou pro tuto stranu hlavním nepřítelem.

Zatímco volič ODS se zaťatými zuby volil na jistotu, voliči TOP 09 mají zvýšenou míru idealismu a mnoho z nich bude očekávat nemožné. Stát se trvalou částí politického spektra bude pro TOP 09 velmi složitým úkolem.

BOBO v gatích

VV jsou zatím nejúspěšnějším průlomem do části elektorátu, který před nimi testovali například Miroslav Sládek, Vladimír Železný nebo Jana Bobošíková. Oslovuje občany, kteří si žádají silná hesla, jednoduchá řešení a výraznou míru negativismu, který resonuje s jejich osobními frustracemi. Z podstaty věci lze očekávat, že lovili spíše u Paroubků, ale jejich podpora je rozložena dosti rovnoměrně. Nejspíše jde o voliče ještě méně stálého a vypočitatelného, než má TOP 09.

Nejvýraznějším počinem před volbami bylo vynucování vazalské smlouvy se sedmimilionovou pokutou pro budoucí poslance, Davida Ratha tak překonali o tři mega. První, čím se tato strana v povolební situaci předvedla, bylo vydírání hned na počátku povolebních vyjednávání.

S kmotry v zádech

Politika je vždy soubojem o kontrolu veřejného zájmu, neboli o užití veřejných financí. Havlovská snaha po hledání třetí cesty mezi zastupitelskou demokracií a totalitou dokázala vsugerovat lidem okázalé opovržení politikou. České politické strany mají nízký počet členů, strana s nízkým počtem členů je snadno ovlivnitelná. Není problémem, že jednotlivé podnikatelské subjekty si budují uvnitř stran svoje agentury, problémem je, když politické strany ovládnou kartely namísto soutěže a vzájemného hlídání a vyrovnávání sil.

Proti tomu existují pouze dva způsoby obrany. Tím prvním je vysoký počet členů, kteří stranu stabilizují zevnitř, přirozeně zvyšují náklady na ovládnutí skrz účelové nábory a v dobrém slova smyslu přirozeným konzervatizmem zpomalují vývoj. Tak fungují strany v Evropě. Tím druhým je model volební strany, který více připomíná obchodní společnost, ovšem s jasnými vnitřními vztahy.

Že ani jeden model není ideálním? Jistě není. Hybatelem každé společnosti ovšem nejsou motivy nejušlechtilejší, ale ty nejsilnější. Dokud občan, jehož nejsilnějším zájmem je zájem o věci kolem sebe včetně takových detailů, jako je použití poloviny jeho hrubého příjmu přerozdělovaného přes veřejné rozpočty, bude čekat na Spasitele a nebude sám ochoten něco dělat pomocí angažmá v politické straně jeho srdci nejbližší, nestane se nic. Jakákoli volební defenestrace bude znamenat pouze to, že zasloužilí odejdou na Floridu a na jejich místo nastoupí nová garnitura, s novými prapory a stejnými manýry.

Ještě by se mi chtělo napsat něco o kvalitě veřejné služby, kterou v tomto směru provádějí média. Ale když se tentokrát krotil i Miloš Zeman …