KSČM ani Zemana se nebojme. Únor 48 nehrozí. Nebezpečí číhá jinde
Nejen kvůli výročí 21. srpna 1968, ale především v souvislosti s tzv. politickou krizí se stále více hovoří o tom, že komunisté jsou už jen krůček od moci. Spolu s "destruktivními" plány prezidenta Miloše Zemana proto mnozí hlasitě varují před přechodem k autoritativnímu režimu, snad podle vzoru Putinova Ruska.
Máme se toho bát? Ne. Přinejmenším ne v tomto smyslu. A hned vysvětlím proč.
KSČM totiž v tuto chvíli nepředstavuje žádné výraznější riziko. V jejím čele stojí Vojtěch Filip, který rozhodně není žádným stalinistou. Třebaže samotní komunisté popírají existenci frakcí uvnitř strany, faktem je, že lze stranu rozdělit – a využiji při tom staré terminologie – na marxisticko-leninské a reformistické křídlo. Snad by se tyto dvě skupiny daly označit i jako konzervativci a revizionisté či jako stalinisté a oportunisté.
Filipovci se dobrovolně moci ve straně nevzdají
Zatímco představiteli "konzervativců" jsou především poslanci Jiří Grospič a Marta Semelová, v čele reformistů stojí Vojtěch Filip a Jiří Dolejš. Právě "filipovci" ovládají stranu i stranický plátek Haló noviny. Označovat ho za stalinistický je poněkud úsměvné. Své moci se Filip a spol. rozhodně nehodlají vzdát. Dokazuje to například zásah předsedy do zlínské kandidátky před posledními sněmovními volbami, kdy kategoricky odmítl, aby byl v jejím čele vůdce komsomolců.
Tato organizace je jednoznačně marxisticko-leninská či chcete-li stalinistická. Nejedná se ovšem o mládežnickou sekci KSČM. Komsomol se vůči její politice více či méně ostře vymezuje a jeho členové do strany vstupují spíše ze zoufalství, prostě proto, že jim, pokud se chtějí v politice angažovat, nic jiného nezbývá.
Úspěšnost rudé mládeže je nulová
Komsomolce můžeme s čistým svědomím zahrnout do "konzervativního" křídla strany. Pokud jim někdo z významných představitelů strany vyjadřuje podporu, jsou to zmínění poslanci Grospič a Semelová. Spolu s několika oblastními organizacemi KSČM (Praha 1, 6, Praha-východ atd.) organizují teoreticko-politické konference, na nichž se opakovaně vznáší požadavek bolševizace strany. Možná ne takto explicitně, ale to na věci nic nemění.
Reformní "filipovci" ovšem nic takového nepodporují. Podobně jako odmítají aktivity komsomolců jako příliš radikální a sektářské. Místo toho se snaží budovat vlastní mládežnickou organizaci při ÚV – tzv. Komisi mládeže, jejíž úspěšnost a aktivity se rovnají nule. I když to úspěšnost komsomolu vlastně také.
KSČM se můžeme bát stejně jako ČSSD
Přesto nelze činnost a vliv "konzervativců" marginalizovat. Bylo by to hloupé a krátkozraké. Nebezpečí by podle mého názoru začalo hrozit ve chvíli, kdyby začali v rámci strany posilovat. Dokud ve straně převládá "reformistický" proud, nejsou obavy namístě. Nebo jinak řečeno: Reformistické KSČM se můžeme obávat zhruba stejně jako ČSSD. Neboť jejich programy se liší jen málo.
Lze to ilustrovat například na vztahu k Evropské unii a evropské integraci. Třebaže KSČM není tolik probruselská jako ČSSD, zvrácený konstruktivistický projekt spíše podporuje. To ovšem neplatí v případě "konzervativců". S nimi se konzervativci v pravém slova smyslu mohou na odmítání EU shodnout, byť mají důvody odlišné.
"Primitivní antikomunismus pravičáků"
Rozumím obavám z návratu komunistů k moci. Rozumím rozhořčení těch, kteří za minulého režimu trpěli. Rozumím těm, kteří namítají, že komunisté nemají morální právo vládnout. Ale... Tváří v tvář realitě musím uznat, že se takový antikomunismus vyčerpal. Ne-li úplně, pak téměř. O to smutnější je, když se někdy stává jediným programem pravice, domnělé i skutečné. To je žalostně málo. A hovoří-li pak komunisté o "primitivním antikomunismu pravičáků", mají do značné míry pravdu.
Antikomunismus má být integrální součástí mnohem širšího světonázoru, přirozeným postojem, který vyplývá z hlubokého, niterného přesvědčení. Nesmí přerůst v iracionální nenávist, nesmí se stát dogmatem, jež člověka zaslepí. Realita je totiž složitější. A komunismus (nebo přinejmenším komunismus starého marxistického střihu) dnes zkrátka a dobře není tou největší hrozbou. To ovšem neznamená, že by byl menším zlem.
Skutečnou hrozbou je EU a NWO
Komunisté – i ti čeští – jsou na vedlejší koleji. Pokrok a revoluce se vydaly trochu jinou cestou. Zvrhlý projekt Evropské unie (v širším měřítku pak tzv. nového světového řádu, NWO) je tím, s čím bychom měli bojovat v prvé řadě. Unie neprosazuje ideologii marxismu, ale neomarxismu. Ne, není to slovíčkaření. I když k sobě mají dost blízko. Obě chtějí zničit tradiční hodnoty, přirozené normy a křesťanství. Obě ideologie aspirují na univerzalitu a světovládu, jsou internacionální. Podaří-li se jim "zabít" Boha, zvítězí. A svoboda člověka zahyne.
Současné evropské elity a jejich spojenci u nás, které s jistou mírou nepřesnosti můžeme ztotožnit s havlisty, se zatím vcelku úspěšně snaží zničit klasickou politiku. Snaží se nahradit demokraticky volené orgány nevolenými institucemi s vlastními zájmy, o nichž si jen největší prosťáček může myslet, že jim jde o dobro občanů. Výsledkem tohoto úsilí je naprostá vyprázdněnost politických stran, jejichž činnost se omezila na schvalování bruselských směrnic a boj o moc. Ne o moc skutečnou, ale pouze o drobky, které "vyvoleným" spadly ze stolu.
Pokrokáři chtějí zničit politiku a rodinu
Demokratický politický systém se tedy Bruselu a jeho "pátým kolonám" v jednotlivých zemích daří rozkládat. To ale nestačí a oni si to uvědomují. Zárukou nezávislosti a samostatnosti byla v minulých dobách rodina. I ta je tudíž pod obrovským tlakem kulturní revoluce, jež se ji snaží rozbít. Pokud se to podaří, a není k tomu bohužel daleko, bude stát moci lidi (o občanech už nebude lze hovořit) mnohem snáze ovládnout. A o to právě jde – připravit člověka o svobodu a plně ho ovládnout. Smysl revoluce se v tu chvíli naplní. Nastane "ráj" na zemi, vlastně peklo.
A komunisté? Ano, i oni chtějí vytvořit království Boží na zemi. "Dějiny" však rozhodly jinak a moc svěřily jiným. Proto bychom se neměli omezovat na boj proti komunismu a proti komunistům. Měli bychom si uvědomit, že iniciativu už přes dvacet let nemají oni. Strašení "únorem 48", jak se před volbami čím dál silněji ozývá z řad české "pravice", je nejen přehnané, ale dokonce absurdní.
Zeman je "starý dobrý" levičák
A že návratu komunistů pomáhá prezident Zeman? To je asi zhruba stejně relevantní. Miloš Zeman má v mých očích – přes všechny ideové rozdílnosti – jednu obrovskou výhodu. Zeman je totiž "starý dobrý" levičák, jemuž je úchylná agenda moderní evropské levice cizí. Na rozdíl od havlistů, kterých ani v ČSSD není málo, si uvědomuje důležitost klasické politiky. Že vyjádřil podporu domácím pučistům (Ištvan a spol.) je sice politováníhodné, je to chyba, ale neznamená to, že by snad s cílem zlikvidovat českou "pravici" byl jeho organizátorem.
Pokud využil takřečené politické krize, jež následovala po dubnovém puči, a dokázal odstavit "pravici" od moci a prosadit předčasné volby, nejspíš přispěl k tomu, že KSČM je reálné moci blíž než dřív. To mě ale – tváří v tvář havlistické frontě a pučistům – znepokojuje ze všeho nejméně. I kdyby soudruzi z komunistické strany zasedli ve vládě, nezměnilo by to systémově vůbec nic. Vždyť moc už je dávno někde jinde…
Boj "proti Zemanovi" a "za demokracii" je směšný
Právě onen nešťastný puč policejně-prokurátorsko-justiční mafie je důsledkem přesunu moci od demokraticky volených zástupců do míst, kam vůle občanů ani zdaleka nesahá. Jen těžko by "plukovníci" a jejich nohsledi mohli zasahovat do politické sféry, pokud by věci byly tak, jak mají v demokratické společnosti správně být. A pokud tu politici dští síru na Miloše Zemana a jeho mocenskou rozpínavost, je mi jich líto. Boj za demokracii proti hnusnému putinovskému uzurpátoru Zemanovi je nejen v podání TOP 09 vskutku směšný. Křičí, aby sami nebyli odhaleni.
A tak bychom především měli umět rozeznat skutečné nebezpečí. Jím ani KSČM, ani Zeman v současnosti není. Nebezpečí číhá jinde.