POLITIKA: Odstartoval to Středula
Nesmyslná válka mezi živnostníky a zaměstnanci musí přestat
Třídní boj mezi lidmi s podobnými příjmy, obavami a politickými zájmy je český unikát. Odboráři i zastánci živnostníků v něm zbytečně vynakládají energii a škodí sami sobě.
Rok nebo dva byl od třídního boje mezi živnostníky a zaměstnanci pokoj. V únoru ale šéf odborů Josef Středula odstartoval novou přestřelku svým výrokem o třetinové sádře za třetinové odvody a palba neutichla ani po čtyřech měsících. Každý týden můžete poškádlit své kritické myšlení novými výpočty, podle kterých živnostníci během svého podnikání odvádějí na pojištění víc, než kolik během svého podnikání vyčerpají – což je zjištění podobně objevné, jako že psi se obvykle vracejí z venčení lehčí.
Ještě horší než způsob argumentace je na téhle diskuzi to, že se vůbec v takové míře a s takovými vášněmi vede. Vráží totiž klín mezi dvě propletené skupiny lidí s velmi podobnými obavami a zájmy a stáčí debatu o financování veřejné správy a sociálního systému tam, kde vyhovuje jiným: korporacím, rentiérům, politikům.
Společné zájmy: nižší a progresivnější zdanění práce, méně byrokracie, omezení odlivu kapitálu
Nejdřív k té propletenosti: na šest osob samostatně výdělečně činných, které mají živnost jako hlavní zdroj obživy, připadají podle statistik ČSSZ čtyři, co podnikají na vedlejšák. Zaměstnání a podnikání se navíc dají kombinovat nejen vedle sebe, ale i po sobě. Zde už statistiky chybí, nicméně velká většina živnostníků, které znám, byla někdy (po revoluci, samozřejmě) zaměstnaná. A naopak: všímám si, že hodně propuštěných nemíří na pracák, ale začínají si hned shánět zakázky sami.
Zmíněné společné obavy vycházejí z přehlížené skutečnosti, že živnostníci i zaměstnanci vydělávají na živobytí prací, kterou prodávají na trhu a nesou za ni odpovědnost. Z toho vyplývají rizika, která jsou víc předurčena oborem a výší příjmu než tím, v jakém režimu člověk práci prodává. Řidiče autobusu, lékaře nebo policistu dělí od existenční likvidace jediná chyba, i když jsou zaměstnaní. Prosím živnostníky, aby se mi teď nerozzuřili: netvrdím, že nenesou rizika nebo že mají ve sporech o výdělek stejnou právní ochranu jako zaměstnanci. Chci říct tolik, že živnostník-řemeslník, který sotva poslepuje dvanáctku a může se dostat jedinou chybou na ulici, má v mnoha ohledech blíž zaměstnanci, který je na tom podobně, než kouči, který za konzultace měsíčně vyfakturuje pade, nebo třeba ještě lépe placenému advokátovi.
Společné a exkluzivní zájmy živnostníků a zaměstnanců s nižšími a středními příjmy, tedy velkých většin obou skupin, mohou být například:
- Přerozdělování spíše od bohatých k chudým: nízká DPH na potraviny, progresivní daň z příjmu i pojistné, dostupné a kvalitní zdravotnictví a školství, bezpečné ulice…
- Omezení odlivu kapitálu do zahraničí prostřednictvím výplat dividend – a zvýšení mezd. Živnostníci potřebují dobře placené zaměstnance ve firmách, protože to znamená lépe platící klientelu. Na společném evropském trhu se proti dividendám nedá bojovat regulacemi. Proto, i když to zní psychedelicky, je v zájmu velké části živnostníků, aby v nadnárodních korporacích fungovaly silné odbory a udržely víc peněz v místní ekonomice třeba i za cenu stávek.
- Co nejméně byrokracie. Většina živnostníků i zaměstnanců nemá nikoho, kdo by za ně vystál fronty nebo jim vymyslel, jak obejít pravidla, ať už v souvislosti s jejich prací nebo se soukromým životem (přepisy aut, umísťování dětí do školek…).
- Boj proti daňovým rájům. Oni sami si tam peníze neukryjí.
- A proč ne třeba i ten základní příjem.
O čem všem bychom se mohli krásně hádat, nebýt Středulů
Rozfoukávání ohýnku, který znovu zažehl Středula, má pro živnostníky a zaměstnance i další nevítané důsledky než to, že přehlížejí své společné politické a ekonomické zájmy. Za prvé: utvrzuje se tak ne zcela samozřejmé přesvědčení, že odvody fyzických osob jsou Zdroj s velkým Z. V debatě o financování státní správy a veřejných sociálních programů se upozaďují další zdroje: zdanění firem, kapitálu, majetku, přírodních zdrojů nebo negativních externalit, sektorové daně, přerozdělení výdělků státních firem a podobně. Nevolám hned po revoluci, jen po příslovečném „otevření debaty“.
Za druhé: v zuřivé při o výši daní a odvodů živnostníků se řeší jen sazby, zatímco forma jako by byla daná shůry a jednou provždy. Přitom ona samotná je kvůli své degresivitě možná tím, co by se mělo řešit nejdřív. Když musí začínající živnostník bez příjmů platit skoro čtyři tisíce jen za sociální a zdravotní pojištění, stejně jako konkurent s průměrným příjmem, měli bychom se ptát, jaký že to dává smysl. Kromě kladení bariér pro vstup na trh.
Za třetí: Středulovo plácnutí o třetinové sádře za třetinové odvody posiluje představu pojištění jako individuálního účtu, kde si každý člověk spoří na svou vlastní péči. To je od odboráře nečekaný, řekněme neoliberální názor. Je skutečně dobře možné, že část živnostníků vezme z veřejných rozpočtů za celý život víc, než kolik do nich odvede. Na to nemusí pobírat dávky, stačí chodit dlouho do školy, párkrát se léčit s něčím vážným a tu a tam si zajít na dotovaný fotbal na městský stadion. No a co má k čertu být? Uvědomuje si Středula, jak snadno se tohle nesolidární, striktně účetní myšlení může obrátit vůči členům odborů?
Na válce mezi živnostníky a zaměstnanci je pozoruhodné i to, že jsem se v knihách ani médiích nesetkal s jakoukoliv její zahraniční obdobou. Jde o patrně o českou specialitu. Na jednu stranu se dá pochopit: sentiment po první republice s jejím malopodnikatelským étosem je silný, stejně jako brutálními komunistickými experimenty vyživený odpor ke komukoliv, kdo si soukromníky vezme do úst. Paradoxně ale zaslepené zbožšťování podnikání v důsledku poškozuje samotné podnikatele. Vždyť právě image „těch, co vytvářejí hodnoty a dávají práci“ si ve své kampani před dvěma lety zprivatizoval Andrej Babiš. Jen málo prozíravých živnostníků si tehdy uvědomovalo, že zájmy opravdu nesdílí s miliardářem. Jeho elektronická evidence tržeb teď zkomplikuje drobné účtenkové podvůdky jak živnostníkům, tak jejich šidícím zaměstnancům. Vždyť i tou trapnou otázkou „účtenku budete chtít?“ denně dokazují, že k sobě mají blíž, než by si kdy přiznali.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce