Jedním z pozoruhodných jevů končící kampaně k eurovolbám je i boj o preferenční hlasy, který se rozhořel uvnitř kandidátky ODS. Zaznamenal jsem minimálně šest kandidátů ODS, kteří se vydali touto cestou, a z toho se v minimálně třech případech (Fajmon, Ouzký, Češková) jedná o poměrně masivní kampaň, na kterou dotyčný kandidát musel vydat částku v řádu statisíců až milionů korun. Tato – pokud mne paměť neklame – bezprecedentní situace vypovídá o mnohém.

1. ODS si příliš nevěří: pokud kandidát č. 6 cítí potřebu rozjet vlastní kampaň za zisk preferenčních hlasů, je to důkaz, že s obhajobou devíti mandátů z roku 2004 se v ODS příliš nepočítá...

2. Stranická disciplína není, co bývala. Dokonce to působí, jako kdyby se v ODS začali kandidáti chovat podle hesla „zachraň se, kdo můžeš“ a každý začal hrát sám na sebe, aniž by si vedení strany (či volební štáb) bylo schopno vynutit alespoň minimální disciplínu. Samotný fakt, že se tyto osobní kampaně rozjely, může vedení strany omluvit s tím, jak je ODS demokratická (i když... není snad pořadí na kandidátkách výsledkem demokratického vnitrostranického procesu? Je přípustné, aby jeho výsledek byl pozměněn díky tomu, že ten který kandidát má či nemá na billboardy?)... Ale jak vysvětlit totální nerespektování (s výjimkou Petra Sokola v Olomouci) grafického manuálu? Či dokonce pro ODS vyloženě kontraproduktivní hesla typu „S šestkou nejdále dojdete“ europoslance Ouzkého, které navozuje dojem, že ODS má číslo šest?

3. Sólo kampaně členů ODS zrovna nesrší programovým či politickým obsahem – to je asi jediný prvek, který vytváří dojem jednoty dnešní ODS... Čestnou výjimku jakžtakž představuje europoslanec Fajmon. Jeho billboard sice grafickým řešením působí na první pohledu jako karikatura, ale alespoň předkládá politický postoj (jakkoli s ním nesouhlasím) k podstatnému tématu (které sice nespadá do pravomocí Evropského parlamentu, ale na rozdíl od ryze domácích témat z billboardů ČSSD je vcelku legitimní v eurovolbách téma jednotné měny otevřít). Avšak jaké politické poselství hledat za již zmíněnou „šestkou“ europoslance Ouzkého (proč třeba neříká nic o svých úspěších v uplynulých pěti letech?), za sloganem „okroužkujte svého Sokola“ u Petra Sokola či dojemné „I love 4“ paní Češkové? Ta se, pravda, odhodlala i k politickému heslu. Avšak její „nezadlužená budoucnost“ spadá do kategorie falešných témat a la ČSSD.

4. K tomuto lovu na preferenční hlasy vede i špatně napsaný zákon, který hranici umožňující „přeskočit“ na čelo kandidátky díky preferenčním hlasům klade velmi nízko (na 5%). Vzhledem k tomu, že lze očekávat dost nízkou volební účast, může tato hranice v absolutních číslech představovat poměrně malý počet hlasů. Když k tomu přidáme fakt, že některé voliče nenapadne „kroužkovat“ kandidáty na prvních místech, neboť se mylně domnívají, že ti mají zvolení jisté (resp. že mnozí voliči „nekroužkují“, protože chtějí volit pouze stranu a na konkrétních kandidátech jim nesejde), je jasné, že mnoho kandidátů na nižších pozicích si začne počítat, zda mají šanci se stát úspěšným skokanem...

Bude proto zajímavé sledovat, jaká sestava za ODS se do EP dostane. Zda do budoucna budeme i v dalších volbách svědky nových „skokanských“ pokusů či zda se kandidáti přesvědčí, že je lepší si své peníze šetřit na smysluplnější činnost. Z hlediska zájmů voličů je pak otázka, zda na první pohled pěkná myšlenka preferenčních hlasů není ve skutečnosti spíše negativní – neboť snižuje předvídatelnost toho, koho konkrétně svým hlasem pro určitou stranu vlastně volíme.

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Lídr kandidátky SNK ED ve volbách do Evropského parlamentu 2009