Jubilejní třicátý kongres ODS, jenž se uskutečnil před dvěma týdny, byl rovnicí s absencí jakékoliv známé neznámé. Vše bylo snad až přespříliš průzračně jasné.

Už popáté si strana svým šéfem zvolila premiéra Petra Fialu, jemuž k ruce jako prvního místopředsedu znovu stvrdila i ministra financí Zbyňka Stanjuru.

Ani jeden z nich neměl protikandidáta, jejich vítězství mohla tedy ohrozit leda neočekávaná živelní pohroma, která by účastníky sjezdu vyhnala ještě před samotnou volbou ze zasedacího sálu.

To se kupodivu nestalo, a tak se jeden z nejnudnějších sjezdů ODS v její historii mohl uskutečnit v nadmíru přátelské, místy až lehce ospalé a letargické atmosféře - jen s občasnými výkřiky spokojenosti.

Sluší se připomenout, že první a zakládající sjezd strany se uskutečnil před 31 lety (20.4-21.4.) v Olomouci a definoval zaměření strany jako liberálně-konzervativní, navazující na tradice evropské křesťanské civilizace, na humanitní a demokratický odkaz první republiky a na zkušenosti západních demokracií.

K těmto hodnotám se ODS hlásí i dnes, ačkoliv zdaleka ne vždy se jí daří přetransformovat ušlechtilé ideje do syrové politické reality.

Prozatím největší krizí procházela strana před čtvrt stoletím, její jednání v roce 1997 probíhala v podstatně bouřlivější atmosféře než dnes.

To vše vyvrcholilo legendárním „sarajevským atentátem“, který sice nevyvolal světovou válku, ale vnitrostranické tsunami v ODS ano.

Místopředseda strany Ivan Pilip a člen vedení Jan Ruml vyzvali tehdy Václava Klause, toho času na zahraniční cestě v Bosně a Hercegovině, k rezignaci na předsednictví ve straně i v premiérské funkci.

Stranou zmítal spektakulární konflikt, jenž ji vážně hrozil rozštěpit a fundamentálně oslabit.

Na následném mimořádném kongresu však oponenti Václava Klause neuspěli, v lednu 1998 stranu proto opustili, nesouce s sebou své názory a ideje do nově vzniklé, dnes už neexistující, Unie svobody.

Doba dvou hlavních politických stran (ODS a ČSSD), které po dlouhou dobu zcela dominovaly české politické scéně (připomínalo to britský model), je nenávratně pryč.

Zatímco sociální demokraté se po debaklu v loňských podzimních volbách propadli do politického suterénu, když nedokázali pokořit magickou hranici 5 procent pro vstup do Poslanecké sněmovny, ODS si nyní užívá benefitů moci, byť i ona sama už je jen pouhým stínem své někdejší slávy.

Jistě, strana má svého premiéra, ve volbách však hnutí ANO porazila jen díky spojení s lidovci a TOP 09 a navíc tak těsně, jak to jen bylo možné.

Ve sněmovně má ODS dvakrát méně poslanců než hnutí ANO. A v oslavované koalici SPOLU ji pro změnu přečíslí zmínění lidovci a TOP 09. Obě strany totiž na spojení ve volbách vydělaly podstatně víc než sama ODS, což jejím členům samozřejmě nezůstalo utajeno. Na nedávném kongresu přesto vládní koalici všichni bohorovně velebili.

Současnou pozici strany asi nejlépe charakterizuje bonmot z jedné známé české komedie: „Nemusí pršet, stačí, když kape.“

Na velké plány není právě příhodná doba; politická a ekonomická situace doma a především v oblasti zahraniční politiky se mění každým dnem a její trajektorii nelze s jistotou předvídat. Čeká nás recese a krize.

Léty osvědčená politika „antibabiš“ sice pomalu ztrácí na síle, přesto je už od začátku spolupráce s TOP 09 a KDU-ČSL, ale také STAN a Piráty pevným pojítkem, které koalici úspěšně stmelilo a tento status quo zůstal zachován a funguje na výbornou po dnes, neboť Andrej Babiš, čekající v opozici na jakoukoliv chybu či přešlap svých rivalů, představuje pro pětičlenný vládní kartel dostatečně pádný důvod ke spolupráci a snaze udržet na první pohled značně různorodou politickou partičku pohromadě za každou cenu.

ODS kormidluje své stranické plavidlo ve zcela neznámých vodách a je vystavena novým, často bezprecedentním překážkám, které překonává, i když tím občas uhne ze svého politického kurzu. Příkladem budiž členství ODS v euroskepticky orientovaném klubu Evropských konzervativců a reformistů, které je jí dnes spíše na obtíž a hledá cestu, jak tiše zahladit stopy, neboť náhoda či osud tomu chtěly, aby strana v kontextu zahraniční politiky vystupovala aktuálně jednoznačně proevropsky.

Klíčový podíl na solidním vzestupu tradiční pravicové strany má její předseda Petr Fiala. Zprvu výrazně nevýrazný introvert, jenž měl být pro ODS původně pouze provizorním řešením (které trvá už 9 let), se s překvapivou rozhodností a důsledností ujal funkce premiéra.

Působil velmi sebejistě a odhodlaně už při nelehkých povolebních vyjednáváních s prezidentem Milošem Zemanem, když si dokázal obhájit navrhované členy budoucí vlády.

A nedlouho poté začala válka na Ukrajině, která Petra Fialu katapultovala do nejvyšších pater evropské politiky.

Na rozdíl od tápajících západních mocností se Česko bez váhání postavilo na správnou stranu barikády, kde věrně setrvává po celou dobu trvání konfliktu, z něhož se však může vyvinout dlouhodobá opotřebovávací válka, která bude střídavě eskalovat a slábnout – a potrvá třeba i roky.

Pozornost veřejnosti se proto už velmi brzy obrátí zpět k tuzemským starostem a problémům, které k radosti ODS události na Ukrajině úspěšně odsunuly na druhou kolej. Jenomže ani spravedlivý étos pomoci a solidarity není infinitivní.

V situaci, kdy se zdražování prakticky čehokoliv stává jakýmsi národním sportem (který provozují i ti, již k tomu ničím nuceni nejsou), a čím dál tím více lidí se nikoliv vlastním přičiněním propadá v děravém sociálním systému až k či dokonce pod hranici bídy, bude muset Petr Fiala a jeho vláda předvést své nesporné kvality pro změnu primárně na domácím kolbišti.