Před půl rokem, v pondělí 4. září 2006, jmenoval prezident republiky (první) vládu Mirka Topolánka. Již od září, hned po svém jmenování, se členové Topolánkova kabinetu chovali jako plnokrevná, plnohodnotná vláda. Hodnocení vlády (nebo spíše obou vlád) ale ponechám jiným. Dnes se chci zastavit jen u vzniku tohoto dnes šestiměsíčního období.

Jedna námitka z arzenálu zejména sociálních demokratů totiž stále ještě nebyla vyvrácena či alespoň dostatečně vysvětlena. Proč, prý, vyčkával prezident Klaus tak dlouho, než jmenoval M. Topolánka poprvé předsedou vlády. Občas to zmínil bývalý prezident Havel i někteří komentátoři a mýtus byl na světě.

Důvodem povolební obezřetnosti prezidenta byl především zájem o dodržení těch nejzákladnějších principů zastupitelské demokracie. Politický systém je totiž u nás založen na volné soutěži politických stran, nikoliv na vzájemných dohodách jednotlivých poslanců. Je to vidět z chování stran, plyne to i ze zákonů, které se našeho politického života týkají.

Je to ale také přímo napsáno v Ústavě ČR, v její části Základní ustanovení, v jednom z jejích prvních článků (článek 5: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“)

Takto vznikl náš politický systém už po listopadu 1989 a od té doby na základě výsledků svobodných voleb u nás vzniklo několik vlád. Ani Vláda národního porozumění z 10. prosince 1989, ani vláda Občanského fóra z června 1990, ani první vláda ODS z roku 1992, ani druhá vláda ODS z roku 1996, ani vláda ČSSD v roce 1998, ani koaliční vláda ČSSD v roce 2002 nevznikly bez předem sjednané, čili politicky dohodnuté a deklarované, podpory v parlamentu zastoupených stran.

I kdyby totiž byla nová vláda zcela bezprecedentně jmenována ještě před koncem ustavující schůze Sněmovny (tedy před 14. srpnem) a všichni političtí aktéři by slíbili, že tento postup nebudou zpochybňovat, chybělo by přece to hlavní: chyběla (a mimochodem dodnes chybí) taková až dosud obvyklá dohoda politických stran na podpoře či toleranci vládě, která by se opírala o většinový půdorys Sněmovny.

V červnu, několik dnů po volbách, a v červenci, několik týdnů po volbách, a navíc v situaci neustavené Sněmovny, šlo o to přesvědčit se, zda skutečně nemůže vzniknout vláda s předem sjednanou podporou Sněmovny. Pokud by taková vláda vznikla v srpnu (a moc tomu skutečně nechybělo), pak jistě mělo smysl počkat do srpna, protože vláda se sjednanou podporou by získala důvěru již v onom pomyslném prvním kole, tedy již v srpnu či v září. Nemusel by se pak konat takzvaný „druhý ústavní pokus“. Celé povolební jednání o nalezení stabilního vládního uspořádání by trvalo tři měsíce, nikoliv sedm a půl měsíců.

Na předem sjednanou podporu stran vládě mělo smysl čekat nejen proto, že by tím odpadlo riziko ztráty prvního kola v důsledku nevyslovení důvěry Sněmovnou takové vládě (což se nakonec také stalo), ale i proto, že celá naše polistopadová tradice zastupitelské demokracie říká, že dosažení politického konsensu předchází všem zásadním hlasováním.

Konsenzu tedy bývá dosaženo dříve, než se k takovým hlasováním přistoupí. Nebylo-li totiž konsenzu dosaženo, téměř vždy také nakonec tato neshoda byla potvrzena hlasováním poslanců ve Sněmovně a návrh (jakéhokoliv klíčového zákona či zde návrh na vyslovení důvěry vládě) přijat nebyl.

Právní argumentace, která ukazuje, do jakých ústavněprávních komplikací by se prezident republiky, vláda i Sněmovna dostali, pokud by byla vláda jmenována ještě před koncem ustavující schůze Sněmovny, je tedy sice užitečná, nevystihuje však podstatu problému. Bylo jen přirozené, že prezident republiky postupoval neaktivisticky a nejprve nabádal strany k obvyklé politické dohodě na většinovém sněmovním půdoryse, dokonce o tom 14. července 2006 na Hradě s předsedy parlamentních stran jednal. Pokud by bylo dohody stran dosaženo například v srpnu (a skutečně k tomu již moc nechybělo), celé období povolebních jednání by se tím výrazně zkrátilo.

I tehdejší volání po předčasných volbách od stran dnešní koalice, i tehdejší snahu sociální demokracie zbavit se co nejdříve exekutivní odpovědnosti, dnes můžeme vidět v poněkud jiném světle. Ten jeden či dva měsíce, o které si někteří přáli jmenovat první vládu ODS dříve, jsou ve srovnání s dnešním již šestiměsíčním vládnutím bez podpory ve Sněmovně z dnešního půlročního odstupu jen úsměvné.