Stalo se, že jsem naštval věrného čtenáře. A to nikoliv blogem, ale svým pravidelným komentářem na Echu, který vyšel v úterý 26.11. a ve kterém jsem se dost kriticky vyjadřoval ke stavu, v němž se nachází ODS necelý rok před volbami.

Celý text se nachází za paywallem a dostupný je jen předplatitelům Echa; ale můžu prozradit, že jsem tam ODS srovnával s německou CDU a americkými demokraty, kteří se z pocitu přehnané loajality sešikovali za lídry, kteří buď byli viditelně v koncích (Angela M.), nebo se ani nedalo posoudit, zda vůbec adekvátní schopnosti kdy měli (Kamala H.) Obě strany si to také důkladně odskákaly a ODS vypadá, že má namířeno stejným směrem, což jsem v tom sloupku komentoval slovy „nechovejte se jako lumíci, když víte, jak lumíci končí“.

(To je metafora, v reálu patrně lumíci hromadně z útesů neskáčou a ten film z roku 1958, na němž je něco takového k vidění, byl podle všeho falešný – nicméně toto nemá být článek o arktické přírodě.)

No, a věrný čtenář Jan, který si říká Honza, a kterého jsem vždycky vídal mezi prvními, kdo si objednali nové Zapomenuté příběhy, mi na to poslal tento odkaz k přečtení. Nemůžu říci, že by ten text změnil můj názor. Odfiltrujeme-li z něj totiž zjevný vztek autora, zůstane nám jádro sdělení: držet s Fialou, protože představuje jedinou cestu na Západ. Alternativlos, řekla by Angela M. Jo, alternativlos…to se nikdy neosvědčilo.

Původně jsem vlastně Janovi čili Honzovi chtěl napsat osobní e-mail, ale pak jsem usoudil, že toto je zrovna téma, které si zaslouží probrat i v podobě článku. Obecně se k české politice vyjadřuji nerad, ale občas se tomu nedá vyhnout.

Tak tedy: coby jedinec, který rád sleduje americkou politiku, mám ze situace kolem Fialova předsednictví ODS pocit neuvěřitelného déjà vu. Jednání špiček ODS mi totiž opravdu značně připomíná jednání špiček Demokratické strany, když se na té kandidátce snažila udržet Bidena za každou cenu. Myslím v létě, když už půlka Ameriky věděla, že ten Biden nemůže ty volby vyhrát, leda zázrakem (ano, kdyby na Trumpa spadl meteorit, ale to není dobrá strategie pro volby).

U nás jsou hlubší příčiny situace sice jiné, ale jinak se to „rýmuje“. Preference ODS jsou naprosto v kýblu a dotýkají se pomalu jednociferného teritoria; mezitím se vážně rozebírá otázka, zda náhodou Babiš nebude po volbách schopen sestavit jednobarevnou vládu – u nás, v poměrném volebním systému. To je přece šílenství.

Podívejme se prosím na ten dlouhodobý vývoj preferencí na grafu zahrnujícím poslední tři roky. Bohužel tam není ODS separátně, jenom celá koalice SPOLU, ale výsledky za jednotlivé strany najdete na té samé stránce, ve formě tabulky.

Autor: CoaxAndBotany, CC BY-SA 4.0

Člověk to ani nemusí kdovíjak složitě statisticky analyzovat, aby viděl, že ten pokles preferencí je vytrvalý, dlouhodobý a celkem výrazný. To není žádná krátká fluktuace daná tím, že někdo řekl nějakou pitomost v televizi. To je eroze, signál od voliče, že se stávající konstelací vlády není spokojen.

A odpověď ODS zní: pošleme tam tu samou konstelaci znovu…!

Krucipísek, proložte si tou křivkou pravítko, aspoň od oka. Jistě, budoucnost se nedá vyvěštit přesně, je to jenom extrapolace, která je vždycky nejistá. Ale je to extrapolace z dlouhodobého trendu.

Jak se na něco takového může podívat ministr Baxa a říci, že „třicet procent je reálných“, to nepochopím. Buď nechce poškozovat morálku (ale ta je stejně dávno ve sklepě, protože tenhle dlouhodobý pokles před spolustraníky neutajíte), nebo malilinko ztratil smysl pro realitu.

Nejenom, že musejí čelit Babišovi, který je velmi zkušeným protivníkem, ale do mixu se přidala i další protivnice Konečná, která začala dávat dohromady dříve zcela dezintegrovanou levici, a pak také menší formáty typu Motoristů, které nicméně nejvíce „ožírají“ tu původní voličskou základnu ODS. Přetahují například různé OSVČ a jiné podnikatele, které ODS dlouho považovala za „svůj pašalík“: voliče, kteří stejně nemají na vybranou a není tudíž potřeba se jim příliš věnovat, dokonce je možno je občas i vzít u huby.

Teď mají na vybranou. A třicet procent je halucinace. To by znamenalo přesvědčit něco pod jeden milion voličů, že mají během necelého roku změnit názor. Čím, jak, proč… ? Taková politická Wunderwaffe neexistuje, a princip „antibabiš“ se dávno opotřeboval úplně stejným způsobem, jako za velkou louží princip „antitrump“.

Povaha politiky je taková, že lídr nese zodpovědnost za všechno, i kdyby to třeba nebylo nutně spravedlivé; kdo jiný by ji taky měl nést? Úspěch = moc a sláva, premiérské křeslo a možnost řídit zemi. Neúspěch = cesta z města, a to bez ovací, někdy po vás pak plivnou i bývalí kamarádi, aby odvedli pozornost od skutečnosti, že na tom neúspěchu měli svůj podíl.

Zároveň se obvykle stávají věci obvyklé, a tou obvyklou věcí v tomto případě je, že zahrabe-li se strana do nějakých příšerně nízkých preferencí, obvykle se z toho bez změny vedení už nevyhrabe. Lidé volí – nebo nevolí – jiné lidi, a tvář lídra je od zbytku strany neoddělitelná.

Dokonce i se změnou lídra je taková situace těžko řešitelná, zejména pro vládní stranu, která pak v zásadě musí přejít na komunikaci ve stylu „nejsme jako my“. Leč jde to; kdo není zcela mlád, vzpomene si například na to, jak jistý Paroubek roku 2006 vytáhl ČSSD ze sklepa zpátky na třicet procent. Aby bylo jasno, já s tím člověkem nijak nesouzním a nemám jej v oblibě, ale toto byl tehdy z jeho strany objektivně vzato úspěch. Neměli bychom ignorovat úspěchy jen proto, že se podařily protivníkům, po kterých tehdy létala vajíčka.

Ale beze změny na čele … prosím vás, pomožte mé paměti. Stalo se vůbec někdy, řekněme v posledních 50 letech v Evropě, že nějaký politik vedl velmi nepopulární vládu, preference vládní strany se propadly kamsi do Tartaru, a během posledního roku tu situaci otočil a ty další volby vyhrál? Ten samý lídr? Já si takovou situaci vůbec nepamatuju, ale třeba byla. Jenom opravdu nevím, kdy a kde se to stalo. Není to běžný scénář.

Zatím se mi to jeví tak, že ta ODS má před sebou jen dvě možné cesty:

• vyměnit svého předsedu a mnohé další důležité lidi teď a zkusit s nějakým novým týmem zachránit, co se dá,
• nebo tak učinit až v říjnu 2025 poté, co ty volby projede.

Opravdu je ta druhá možnost lepší? Čím přesně, kromě toho, že nikdo nebude muset jít s kůží na trh a „rozhoupávat člun“?

A nechoďte na mě s tou otřepanou hláškou o tom, že uprostřed brodu se koně nepřepřahají. Toto není brod, ale bažina. Jestli nahoře ztratili pojem pro realitu, může to změnit jedině rebelie zdola.

Hudební epilog

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.