Česká politika má jeden zvláštní reflex. Když se začne bát Andreje Babiše, automaticky se rozpomene na ODS. Jako by existovaly jen dvě možnosti. Buď populismus, koncentrace moci a stát řízený podle okamžité potřeby jednoho politického projektu, nebo návrat ke straně, která se sama považuje za přirozeného správce české pravice a téměř dědičného ochránce polistopadové demokracie.

Jenže právě tady začíná problém. ODS dnes není skutečnou alternativou k Babišovu způsobu politiky. A ještě méně je stranou schopnou nést českou liberální demokracii do příštích desetiletí. Ne proto, že by chtěla demokracii zničit. To by bylo laciné a nespravedlivé tvrzení. Problém ODS je jiný: už neví, co s demokracií, kterou kdysi pomáhala budovat.

Historické zásluhy ODS jí nikdo nemusí upírat. Byla jedním z hlavních aktérů ekonomické transformace a západního ukotvení České republiky. Pomáhala vytvářet standardní stranickou politiku po roce 1989. Jenže politická strana nemůže žít třicet let z rodného listu. Svět, pro který ODS vznikla, zmizel.

Dnešní Česko už neřeší privatizaci státní ekonomiky. Řeší stárnutí populace, nedostupné bydlení, energetiku, umělou inteligenci, konkurenceschopnost průmyslu, vodu, bezpečnost Evropy, školství, zdravotnictví a především stále hlubší nedůvěru občanů ve schopnost demokratického státu něco dlouhodobě řídit.

Na to nestačí odpovědět slovem „deregulace“. Nestačí připomínat devadesátá léta. A už vůbec nestačí jednou za čtyři roky varovat, že alternativou je Babiš. Liberální demokracie nemůže přežít jen tím, že se bude bránit svým nepřátelům. Musí znovu dokázat, že umí vládnout. A právě tady ODS selhala.

Fialova vláda přitom dostala mimořádnou příležitost. Po Babišovi mohla ukázat, že demokratická, prozápadní a ekonomicky odpovědná politika neznamená pouze slušnější vystupování, ale také kvalitnější stát. Měla obnovit důvěru. Místo toho příliš často obnovila staré personální a mocenské návyky. A nebyla to jen otázka několika ministrů. Byl to problém politické kultury strany, která nikdy neprovedla skutečné zúčtování s vlastní minulostí.

Pavel Blažek nebyl důležitý pouze jako jeden kontroverzní ministr. Zbyněk Stanjura nebyl pouze jeden kritizovaný ministr financí. Stali se symbolem něčeho hlubšího: mimořádné schopnosti ODS přežít vlastní problémy, aniž by si připustila možnost, že problém není jen v jednotlivcích, ale také v systému, který podobné politické kariéry znovu vytváří a chrání.

Voliči očekávali změnu politického způsobu. Dostali kontinuitu. Václav Klaus vytvořil ODS pro svou dobu. Byla sebevědomá, ideologicky čitelná a dokázala říci, co chce. Současná ODS zdědila její struktury, část jejích reflexů a mnoho vazeb. Nezdědila však její schopnost definovat dobu. Proto dnes působí tak zvláštně.

Chce být hrází proti populismu, ale nedokáže formulovat moderní pravicovou politiku natolik přesvědčivě, aby populismus připravila o jeho témata. Hlásí se k Západu, ale svůj vztah k Evropě nikdy nedokázala zbavit vnitřní rozpolcenosti.

Hájí tržní hospodářství, ale nedokázala vysvětlit, proč stát tak obtížně staví, povoluje, digitalizuje a investuje.

Mluví o odpovědnosti, ale nepředložila přesvědčivou představu odpovědného českého státu roku 2040.

To není nedostatek marketingu. To je nedostatek politické představivosti.

A tady je třeba být vůči ODS spravedlivý. Není totéž co populistická nebo autoritářská hnutí. Respekt k ústavním institucím, NATO, evropskému ukotvení, soukromému vlastnictví a parlamentní demokracii má svou cenu. Zvlášť dnes.

Jenže to je minimum. Je to podlaha demokratické politiky, nikoliv její strop. Česká liberální demokracie potřebuje víc než někoho, kdo zabrání jejímu rozebrání. Potřebuje politickou sílu, která dokáže vysvětlit, k čemu má svobodný stát v 21. století být.

Jak spojit svobodu jednotlivce se schopností státu jednat. Jak chránit vlastnictví a zároveň umožnit stavět. Jak udržet sociální soudržnost bez nekonečného zadlužování. Jak využít umělou inteligenci, aniž se občan stane objektem algoritmického státu. Jak zajistit energii, vodu a bezpečnost příští generaci. To jsou otázky příštích dvaceti let.

A právě tady vzniká paradox: slabost ODS nakonec pomáhá Babišovi. Když demokratická pravice nedokáže nabídnout fungující stát, přijde někdo, kdo nabídne stát řízený jako firma. Když standardní strany nedokážou vysvětlit reformy, přijde politik, který řekne, že žádné bolestivé reformy nejsou potřeba. A když politika přestane mluvit jazykem budoucnosti, vyhraje ten, kdo nejlépe ovládá emoce přítomnosti.

Potom už nestačí říkat voličům: volte nás, protože ti druzí jsou horší. To může fungovat jednou. Nemůže na tom stát republika. Česká demokratická pravice proto potřebuje něco mnohem hlubšího než další změnu předsedy, několik mladších kandidátů nebo nový grafický manuál. Potřebuje přiznat, že jedna historická etapa skončila.

Klausova ODS splnila svůj historický úkol. Její politický software ale pro svět roku 2030 nestačí. A dědictví klientelistických sítí devadesátých a nultých let nelze donekonečna vysvětlovat jako sérii nešťastných jednotlivostí.

ODS tuto proměnu zatím neprovedla. Proto dnes není alternativou. Je součástí politického systému, který alternativu zoufale potřebuje. A možná právě to je jeden z největších problémů české politiky. Proti populismu nestačí postavit minulost, byť demokratickou a prozápadní. Proti populismu je třeba postavit budoucnost.

A tu dnes ODS nenabízí.