Občanští demokraté zavzpomínali na staré časy. Anebo šlo o přítomnost? Kdekdo si už myslel, že legendární figury jako Dalibor Mlejnský nebo Tomáš Hrdlička jsou minulostí. Chyba lávky!

ODS zrušila své buňky v Praze 11 a Praze 10. První prý měl pod palcem Mlejnský (kdysi se coby starosta proslavil drsnými metodami vůči oponentům), přestože modré řady již dříve opustil. Na desítce zase ODS podlehla kouzlu nové starostky Radmily Kleslové. Dnes šéfuje pražské organizaci ANO, předtím ale byla v ČSSD blízkou spojenkyní Petra Hulinského, který dlouho vedl oranžové v desátém obvodu i celém městě bok po boku Bémovy ODS. No a ještě dříve jí je připisována minulost pracovnice normalizační tajné služby.

Jak vidno, někdejší očista ODS až tak důkladná nebyla a staří kozáci v ní vliv neztratili. Aby toho nebylo málo, vrací se občanským demokratům navíc dilema, zda si „kazit“ profil spoluprací s KSČM v městech a obcích. V minulosti se i kvůli tomu rušily organizace. V současnosti by tím ale ODS ještě snížila beztak slabé zastoupení na radnicích.

Není náhoda, že o občanských demokratech slýcháme nejčastěji v souvislosti s jejich problémy. Témata celostátní politiky hlasitěji artikuluje konkurenční TOP 09. To ona se pasuje do role hlavního soupeře Andreje Babiše (ANO) a Miloše Zemana a nejhlasitější byla i při projednávání státní rozpočtu na rok 2015.

Možná i proto se kuloáry šíří, že na příštím volebním kongresu může mít předseda Petr Fiala vyzývatele. Nebo vyzývatelku – mluví se o ambiciózní poslankyni a starostce Prahy 2 Janě Černochové. Fiala působí jako politik zodpovědný, ale příliš slušný a málo průbojný. Jenže zastánci tohoto názoru zapomínají, z jaké bryndy se Fiala uvolil ODS vytáhnout. Jistě, má profesorský styl a humor jen pro fajnšmekry, zároveň je ale důsledný při ideovém a personálním tmelení strany. Proto musí pražské komplikace s letitými šíbry vnímat i jako svoji osobní porážku.

Po zocelení členů ODS a nastavení bojovné nálady Petr Fiala plánuje užší spolupráci s dalšími subjekty na pravici. V případě Svobodných by mu časem nevadilo ani sloučení. Musely by se ale sladit zejména zahraničněpolitické pohledy obou formací. Bezprizorní jsou i mnozí stoupenci Jany Bobošíkové. Jenže její strany a volební projekty měly vždy blízko k Václavu Klausovi. Čekat ovšem, že by se Klausovo politické zázemí opět prolnulo s ODS, by bylo odvážné. Fiala stojí o dobré vztahy se všemi předchůdci, ale zároveň necítí potřebu, aby mu Klaus, Topolánek a Nečas koukali pod prsty.

I za Fialy se ODS poněkud schizofrenně definuje jako strana liberálně-konzervativní. To ale znamená, že nemá jednotný pohled na témata typu církevních restitucí nebo mezinárodněpolitické situace. Hodně nadnáší etická témata, ta ale zabírají pouze na užší výseč společnosti. Voliči, kteří za ODS od roku 1991 šli, si přece vždy zakládali na pragmatismu, materialismu a ideologii „light“. Hustit do nich dnes morálku se může minout účinkem.

Volná parketa je jinde. Například v hájení zájmů podnikatelského stavu nebo formulování alternativní školské politiky. Na nedostatek odborníků přes vzdělávání si ODS přece stěžovat nemůže. Hlavně však strana musí pracovat se svými lokálními politiky v místních a krajských zastupitelstvech. Nestačí se spoléhat na individuality, jako je teplický Jaroslav Kubera. Populární komunální osobnosti musí ODS vytáhnout do popředí už jen proto, aby bylo jasné, že si jich cení a počítá s nimi i pro zvládání náročnějších zadání v centru všeho dění.

Těžko předpokládat, že by Ježíšek ODS nadělil nového předsedu, nové vedení a nové voliče. Nezbude jí než postupovat dál mravenčími krůčky a snažit se přitom nerozhádat. Přestože je ODS teprve třiadvacet let, řadí se mezi tradiční strany, která mají jasnou strukturu, program a formu vystupování. To je jistá deviza. Kdyby proto měla sklon k dalšímu sebepoškozování, jedinými spokojenými by byli zastánci názoru, že doba partají minula a nastává chvíle řídit zemi manažersky, ba autokraticky, bez elementárního ideového zakotvení.