Mnohokrát jsem na webu NP psal o tom, že v povolebních vyjednáváních s Paroubkem bylo nejdůležitější udržet strategickou spolupráci stran trojkoalice ODS, KDU-ČSL a SZ. Rovněž jsem se zde mnohokrát zmiňoval o nedůvěryhodnosti Paroubka jako vyjednávající partnera. Bohužel, vše, co se dělo od podepsání trojkoaliční smlouvy až k vypovězení jednání o toleranci menšinové vlády ODS ze strany Paroubka, se na strategickém partnerství stran trojkoalice podepsalo naprosto negativně. Svůj díl odpovědnosti za tento stav povolebních vyjednávání nesou všichni aktéři.

Politik musí být připraven na to, že jeho partner ve vyjednáváních nehraje čistou hru. Paroubek je exemplárním příkladem politika, který hraje několik paralelních politických her současně. Důvěra v to, že lze s tímto partnerem něco zásadního vyjednat, by proto měla být krajně omezená. Jednání Paroubka s Topolánkem bylo od prvopočátku Paroubkem chápáno jako krycí manévr, který měl definitivně pohřbít trojkoaliční projekt. Cílené dezinformace, které Paroubek pouštěl o tom, že ODS tlačí na změnu volebního systému, který by vyšachoval malé strany ze hry, byly samozřejmou součástí této hry. Paroubek svou „velkorysou“ nabídkou vůči KDU-ČSL trojkoaliční projekt naprosto zdevastoval. Je jasné, že Paroubek primárně očekával, že Kalousek svou „novou politiku“ dokáže v KDU-ČSL prosadit. Jak se ostatně Paroubek vyjádřil do tisku, Kalousek dokázal vždy prosadit své názory v lidové straně a věřil, že se mu to podaří i s nabídkou na vládnutí s ČSSD s podporou komunistů. Paroubek samozřejmě zvažoval i to, že se mu tato hra s Kalouskem nepodaří. V tom případě si dokázal spočítat, že se KDU-ČSL nebude schopna a ani ochotna po Kalouskově pádu vrátit k trojkoaličnímu projektu. KDU-ČSL bez jasného vedení je nyní ve vleku událostí. Ministr zahraničí Paroubkovy vlády Cyril Svoboda se tak například nechal slyšet, že KDU-ČSL je proti předčasným volbám. Toto stanovisko musí znít velmi libě Paroubkově uchu a váží v dnešní situaci mnohem více než rozhodnutí lidovců, že nevstoupí do žádné vlády podporované komunisty. Předseda SZ Bursík sice považuje mimořádné volby na jaře příštího roku za nejlepší řešení, Paroubkova dezinformační kampaň se teď soustřeďuje právě na tuto stranu. Poslanci za SZ jsou už oslovováni ČSSD s nabídkami na ministerské posty. Paroubek se zřetelně orientuje na „ministerskou korupci“ a věří, že ve stylu „lepší ministerské křeslo v hrsti než mimořádné volby na jaře“ Bursíkovu koncepci zničí.

Samostatnou kapitolou je rozhodnutí prezidenta Klause. Ten pokračoval v tradici založené Havlem a po volbách nejprve pověřil Topolánka k vyjednávání o nové vládě. Tento krok kritizují mnozí, jako nejvíce relevantní je kritika tohoto postupu z úst Vojtěcha Cepla, jednoho z autorů české ústavy. Jak nedávno poznamenal v pořadu Radiofórum, tím se ztratilo nesmírně mnoho času . Já k tomu dodávám, že zatímco Paroubek byl stále v ústavní pozici předsedy vlády, vítěz voleb reprezentovaný Topolánkem nebyl až do konstituování poslanecké sněmovny ústavně „ničím“. Tím, že Paroubek systematicky blokoval vytvoření PS, oddaloval svou demisi až za samu krajní mez. Klausův návrh „provizorního předsedy PS“ rovněž neušel kritice Cepla. Já sám jsem ho zde označil za „inovaci“ komunistického návrhu předsedy PS, který by musel při návrhu premiéra brát v úvahu všechny parlamentní strany s právem veta. Pokud je toto „odblokování“ sněmovny Paroubkem vysvětlováno tak, že mu prezident slíbil druhý pokus, bylo toto odblokování dokonce zřetelně výhodné právě pro Paroubkovu politiku. Bude proto velmi zajímavé sledovat, zda po případném vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě jmenuje Klaus Paroubka ihned novým premiérem nebo zda ho tak, jako v případě Topolánka, pověří pouze vyjednáváním o nové vládě. Údajně se půjde rovnou cestou jmenování premiérem.

Osobně velmi lituji toho, že se projekt trojkoalice nedostal na pořad jednání sněmovny. Z povolební situace jasně vyplývá, že požadavek na vytvoření koalice s předjednanou podporou sněmovny byl více blokační než vlastní volební výsledek. Na závěr snad jen tolik, že se Paroubek s despektem vyjádřil o trojkoalici s tím, že nemá většinu 101 křesel, a přitom chtěl uzavřít koalici s KDU-ČSL tolerovanou komunisty pouze s 87 mandáty. Bývalý senátor za ČSSD Vízek se na stránkách NP vyjadřuje s obdivem o tom, jak se Paroubkovi podařilo na levici „potlačit“ komunisty. Připomenu proto bývalému senátorovi, že ČSSD stále nezrušila zákaz spolupráce s KSČM na vládní úrovni. Jenom naprosto chaotická politika komunistů pod Filipovým vedením, které je plně ve vleku Paroubka, stojí proto za podporou komunistů Paroubkovi? To jistě ne. Paroubek komunisty používá jako své strategické spojence navzdory usnesením ČSSD, která jsou již ostatně dávno životem překonaná. Význam komunistů proto jejich relativním neúspěchem nijak nepoklesl a bez jejich výsledku by si ostatně Paroubek „ani ruce neumyl“.