Občanská demokratická strana je podivuhodný úkaz na naší politické scéně. Jako první počátkem 90. let definovala sám pojem politického stranictví jako aktivní výraz společně sdílené a do praxe převáděné ideologie. To bylo dílo především prvního předsedy Václava Klause.

Jenomže vizionářství zakladatelů nutně narazilo na dno možností a meze reality. Do tehdy úspěšné strany se začaly hrnout zástupy kariéristů, kteří původně poměrně ucelený a vyhraněný politický monolit přeměnili postupně v pragmatickou příručku k vládnutí.

Nezapomeňme, že vynálezcem věty „strana a stát se dá řídit jako firma“ není Andrej Babiš, ale mnoho let před ním Mirek Topolánek. Ten, který převzal po Klausovi otěže v okamžiku, kdy strana poprvé spadla z hvězdného nebe, a po prvotním nadechnutí, opřeném zejména o přízeň médií (pro něž byl „Topol“ čerstvou krví po nenáviděném Klausovi), se proměnila v pouhý výtah k penězům a kariérám.

To bylo už za tristního přizvukování Petra Nečase a pod velitelskou píšťalkou jeho pravé i levé ruky Jany Nagyové. Strana, která kdysi proměnila stát socialistický v kapitalistický relativně bez větší úhony, se stala brzdou – zejména pro ty, kdo v ní hledali právě jen výtah k moci a penězům.

Ti přesedli do TOP 09 a pár let se spokojeně vezli na vlně „novosti“, která byla stejně falešná, jako celé její podloží. Strana, kterou dirigoval ministr financí Kalousek, prohlašující se za pravičáka, ale zvyšující daně, těžko mohla dlouhodobě projít sítem zdravého rozumu. To jsme viděli na jejím žalostném výsledku v podzimních parlamentních volbách, kdy se do Sněmovny dostala jen díky pražským voličům.

Jenomže Praha není republika, „zpovykaní Pražáci“ volili TOPku často protestně, protože se jim zajídal amatérismus primátorky Krnáčové a zároveň už zapomněli na mesaliance pánů Hudečků, Vávrů, Novotných a dalších TOPkařů s Bohuslavem Svobodou, jenž se v ODS ocitl jen náhodou, neboť Petr Nečas usoudil, že po Pavlu Bémovi chce do čela Prahy někoho bez politické minulosti, a tedy stigmatu.

Dnes je to s ODS následovně: Vede ji profesor politologie, který politikem není a nikdy nebude, protože mu k tomu chybí to – s prominutím – zapálené oko, ať už bylo Klausovo, nebo Topolánkovo. I tak je to ale – po všech těch lapsech – pro voliče ODS očistná lázeň, za kterou stranu odměňuje solidními výsledky. Přesto ODS zdaleka nemá vyhráno.

Je totiž skrumáží velice rozmanitých osob a politických stylů. Na jedné straně originální Václav Klaus jr. či Jaroslav Kubera, na druhé straně bezbarvý Miloš Vystrčil, na třetí straně agresivní Mirka Němcová doprovázená občas Janou Černochovou či Alexandrou Udženijou. To není tým, ale klubko hadů. Je jen otázkou času, kdy se servou o prvenství a drahého pana profesora vrátí na jeho akademickou půdu.

Nápad postavit znovu jako favorita na pražského primátora Svobodu nebyl moc vtipný. Pan docent se vyzná v medicíně, ale v politice toho mnoho nepředvedl, když vynecháme neslavné tance okolo Opencard. Kdybych si chtěl zavěštit a zároveň poradit ODS, jak si udržet znovu postupně získávané jádro sympatizantů, vsázel bych na politiky schopné vystupovat uměřeně, bez dramatických emocí, komunální politická zkušenost je tu výhodou.

Napadají mne jména Zbyňka Stanjury, Pavla Blažka, našli by se i jiní. Velmi zajímavě se vyvíjí novicka v oboru, Zuzana Majerová Zahradníková. Nositelem ekonomistní a racionalistické tradice počátků ODS je jistě Jan Skopeček. Kdybych byl tím, kdo by měl probudit fénixe z popela a ODS ukázat příští směřování k volebním výsledkům jdoucím přes kdysi běžných 20 a více procent, asi bych se obracel spíše k těmto jménům.