Skoro se zdálo, že termín 18. kongresu ODS nebyl vybrán náhodně. Dne 28. listopadu 1997 došlo u občanských demokratů k osudové vzpouře a na 30. listopad připadlo desáté výročí pádu druhé a zároveň poslední Klausovy vlády, po němž se nám vyklubala Občanská demokratická strana nová, alabastrová, křišťálově průhledná .

Na počátku byly pochyby nad financováním občanských demokratů. Podle výroční zprávy z roku 1996 obdržela ODS od sponzorů 25 miliónů korun, přičemž největšími dárci prý byli Radživ Sinha z Mauricia a Lajos Bács z Maďarska. První je lékař a o ODS nic neví, druhému, zarytému stoupenci komunismu, patří náhrobek na jednom z budapešťských hřbitovů.

Tak dlouho ODS šermovala darovacími listinami, až se v listopadu 1997 provalilo, že skutečným mecenášem je tenista-podnikatel, předseda představenstva firmy Moravia Steel Milan Šrejber. Před soudem stanul nakonec jak on, tak místopředseda ODS zodpovědný za hospodaření Libor Novák.

Jeden případ byl vyřešen. Další vyšuměl do ztracena. Šlo v něm o údajné konto ODS ve Švýcarsku, na které mělo být uloženo na 170 miliónů. Část špiček jeho existenci nesměle potvrzovala či aspoň hovořila o pravomoci manažera strany Tomáše Ratiborského disponovat penězi ze zahraničí. Václav Klaus, tehdejší předseda, nyní čestný předseda ODS a prezident republiky, si však na nic, co by s tím souviselo, nevzpomněl. A kde nejsou dohledatelná fakta, vznikají legendy…

Prapodivné účetnictví (Jiří Čunek by řekl „bordel v papírech“) vedlo v létě 1997 k znechucené rezignaci místopředsedy ODS Jozefa Zieleniece. Uvedl tehdy, že “nebyl informován o závažných rozhodnutích týkajících se hospodaření strany, a proto za ně nemůže nést politickou zodpovědnost“.

Dne 28. listopadu vyzvali čelní členové ODS, ministři Ivan Pilip a Jan Ruml, Václava Klause, pobývajícího toho času na konferenci šéfů vlád střední a východní Evropy v Sarajevu, aby odstoupil. Nestalo se. Naopak během několika týdnů odešla početná skupina „vzbouřenců“ - v ní například Jan Stráský, Jindřich Vodička, Jan Černý, Jiří Vlach či Stanislav Volák –, ze které se později zrodila Unie svobody. Václavu Klausovi, jenž se mezitím chytil půvabného českého jazyka a oprášil termín „sarajevský atentát“, zbyli jeho věrní, na něž se mohl (a vlastně dodnes může) spolehnout. A to jednak v parlamentu, kde čerstvě posarajevskou garnituru ODS doplnilo jen pár nováčků - s ostravským Mirkem Topolánkem v čele -, jednak v regionech, ale i na ulici. Nezapomínejme totiž, že Ruml s Pilipem dokonce byli před deseti lety rozvášněným davem fyzicky napadeni.

Snad jediným posarajevským funkcionářem ODS, který se dobrovolně ve své židli dlouho neohřál, byl Bohdan Dvořák, místopředseda, v jehož kompetenci bylo právě pročištění stranické pokladny. Odešel kvůli pochybnostem o způsobu, jakým strana objasňuje problémy se svým financováním. Policie tehdy požádala ODS, aby jí všechny doklady související s kontem a falešnými sponzory předala. Bohdan Dvořák s Tomášem Ratiborským takový seznam listin sestavili a předali spolu s průvodním dopisem vyšetřovateli. V dopise, který Dvořák podepsal svým jménem, se uvádí, že v hlavní kanceláři už žádné další dokumenty nejsou. Nakonec však musel vzít podpis zpět, protože nebyl schopen garantovat, že další místopředseda Miroslav Macek s Ratiborským kopie darovacích smluv nevlastní.

Přes sebevědomý přístup Klausův i ODS se 30. listopadu 1997 poroučela celá vláda. Zatímco v ODS si Klaus pořádek udělal, odchodu ministrů za KDU-ČSL a ODA nezabránil. Zejména předseda křesťanských demokratů Josef Lux, neochotný dále snášet válcování menších koaličních partnerů, se ve spolupráci s modrými rebely a Václavem Havlem na Hradě a za podpory Občanské demokratické aliance, římsko-katolické církve, odborů a samozřejmě i opozice obratně postaral o ukončení Klausovy exekutivní (z toho pětileté premiérské) éry, o nástup úřednického Tošovského kabinetu a o předčasné volby, v nichž těsně zvítězila sociální demokracie.

V projevech delegátů 18. kongresu ODS se Sarajevo skloňovalo jen překvapivě zřídka. Ivan Langer je připomněl jako symbol odvahy občanských demokratů. Myšleno těch za Klausem stojících.

Takzvaný sarajevský atentát na Václava Klause zmínil ještě Přemysl Sobotka. Podle něj je desáté výročí „dobrý důvod k tomu, abychom si tyto události připomínali a učili se z nich. Na druhé straně,“ dodal Sobotka, „si můžeme, s hrdostí říci, že jsme tento promyšlený pokus o likvidaci naší strany přežili především díky podpoře našich voličů. Obhájili jsme základní principy, na kterých byla ODS založena, jako legitimní politický koncept, který tato země po desetiletích komunistického marasmu potřebuje.“

Po citaci předsedy Senátu se ještě jednou vraťme do 29. listopadu 1997. Když se demonstrovalo na Klausovu podporu, zněla hlasitě tři hesla: „Držet, držet!“, „Václave, nedej se!“ a „ODS je Klaus“. Jsou pořád živá, ne-li věčná. Občanští demokraté se drží svých návyků. Stačí se podívat na arogantní způsoby Mirka Topolánka a Marka Dalíka, které jsou členskou základnou mlčky tolerovány. Naštěstí na rozdíl od médií a veřejného mínění. Zároveň platí, že Klausova ikona je stále tím, co ODS integruje. Co lépe vypovídá o jeho síle, než slova Václava Klause pro deník Právo, že „Lajošové jsou dneska ve financování všech politických stran“. Místo prezidenta bojujícího za čistotu politického prostředí, proti neprůhlednosti a korupci zde máme sebevědomého cynika, který je na minulost svoji i ODS hrdý.

Bohužel o tom na nedávném žofínském kongresu Občanské demokratické strany žádná zmínka nepadla. A nepadne nejspíš ani při únorové volbě hlavy státu, kdy oslavy desátého výročí čerstvé ODS patrně bombasticky – a zároveň stylově - vyvrcholí.

Psáno pro ČRo6