Neskákejme na klimatický alarmismus, zničilo by nás to
Klimatický alarmismus je nebezpečnější, než si mnoho lidí připouští. Otevírá stavidla tzv. „nouze“, tedy stavu, pod který se legálně schovají zakázky z ruky bez výběrových řízení, krádeže a různé formy znárodňování. Ale nejen to.
Pod opatření ve stavu tzv. „klimatické nouze“ lze schovat opravdu leccos. Tento stav může být a bude použit pro legální obcházení standardních schvalovacích procesů. Funguje to tak už dnes. Například v České republice byl institut „nouze“ použit v době záplav. Zakázky byly dávány tzv. z ruky přímo vybraným dodavatelům služeb, přičemž kritérium ceny se nezohledňovalo. Důležité bylo vyřešit nouzi. Nemám důkazy, abych mohl přijít a doložit, jak moc a kdo zbohatl a kolik politiků a jejich přátel bylo po povodních za vodu. Ty povodně ale, na rozdíl od klimatického šílenství, opravdu byly. Institut „nouze“ má své opodstatnění, když už se něco opravdu stane. V případě boje se změnami klimatu už nás ovšem aktivisté a politici staví před utrácení neskutečných peněz z veřejného na něco, na čem se ani odborníci neshodnou.
Sleduji intenzivně domácí i zahraniční politiku dlouhé roky. Za tu dobu už po světě proběhlo hodně afér, jejichž podstatou byly krádeže veřejných peněz přes zakázky, které měly na oko pomáhat. Je to stále stejné. Vyhlídnou si oblast, která nejde moc kontrolovat, natož aby šly exaktně měřit výsledky pomoci. Prostřednictvím emočně slabších lidí, kteří sahají po kapesníku, jakmile vidí chytře postavený televizní spot či reportáž, a k nim (ne)ziskových organizací a institucí, které se těší na další dotační žití, začnou vyvolávat mediální paniku z nepomoci. Zpravidla v lidech vyvolají pocit viny a v kalendáři vyznačí soudný den. Pro média jsou to vděčná témata. Vyvolá to reakce z obou stran, a tudíž vyšší prodejnost. A když už lidé sklopí uši a začnou se stydět za to, že by snad odmítli pomoc, otevřou se veřejné kasy a začnou téct neskutečné peníze. Lidem to nemizí přímo z účtu, takže se jich to vlastně jako netýká. Slabší povahy dokonce podlehnou do té míry, že nad rámec svých brutálních daní ještě pošlou něco z toho, co jim zbylo. Výsledky akcí většinou nejdou změřit a zatímco z těch veřejných peněz a sbírek doputuje ke skutečně potřebným minimum, cestou se pár skupin napakuje.
Klimatický alarmismus je v tomto ohledu vlastně geniální tah. Zatím nejvyšší level. Vždyť kdo by nechtěl zachránit planetu. Jen si na něj ukažme. Dá se pod to schovat všechno. V zájmu „záchrany planety“ to zasahuje do všech oblastí našich životů. Jídlo, pití, bydlení, oblečení, doprava, práce, škola, daně, odvody, koníčky, zábava, ale i vyvlastňování a novodobé znárodňování, kdyby snad soukromoprávní vlastníci měli jiný názor, nebo použití síly a vynucení si akceptace legalizace nelegální migrace. Když zachraňujete svět, tak prostě létají třísky.
Odmítnout klimatický alarmismus neznamená kašlat na přírodu. Máme na světě nejvíc chráněných oblastí a parků v historii lidstva. Většina lidí nejsou nesvéprávní blbci, kteří zamořují planetu. Zároveň je potřeba říct, že změny klimatu byly, jsou a budou po dobu existence planety Zemi přirozené, a že přírodní síly, které za to mohou, člověk neovlivní. Pokud chceme jako druh přežít, musíme se přizpůsobit, nikoliv se změnou klimatu draze a marně bojovat.
Chtít peníze všech na změnu teploty planety by mohlo být jen pošetilým bláznovstvím, kdyby to nebylo hlavně super byznysem pro pár vyvolených a nebezpečím pro svobodu všech ostatních. Odmítnout klimatický alarmismus neznamená zničit planetu. Znamená to bránit zbytky občanských svobod před predátory a za určitých okolností dost možná bránit nakonec i životy, zdraví a poctivě prací nabytý majetek.
Převzato z blogu se souhlasem autora