Hora se chystala k porodu a všichni s napětím čekali, co se narodí. Nakonec to byla myš.

Tímto přirovnáním se dá nejspíš popsat, co přinese novela zákona o insolvenci. Za dramatických okolností ji schválili poslanci, kteří v posledním dějství dramatu rozhodovali, jestli dají přednost své vlastní verzi, anebo připustí úpravy od Senátu.

Zřejmě šlo od minulých voleb o první důležité hlasování, při kterém se dopředu nevědělo, jak dopadne. Poslanecká verze mírně zlepšila pozici dlužníků postižených exekucí.

Umožnila jim vstoupit do insolvenčního řízení, i když předem nedokázali soudce přesvědčit, že za pět let splatí 30 procent dlužné částky společně s předepsanými poplatky. Dokonce výslovně připustila, že dlužník nemusí 30 procent splatit, pokud soud uzná, že se pět let poctivě snažil.

Senát přišel s jedinou podstatnou změnou, která se vracela ke staršímu návrhu ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Pokud dlužník pět let opravdu poctivě splácel, pak stačilo uhradit třeba jen pár procent a dluhy se smazaly i bez soudního verdiktu.

O této jediné větě, která by ovšem pozici dlužníků vylepšila zřetelně, se vedl spor. Senát prohrál. O verzi přísnější k dlužníkům paradoxně rozhodly hlasy Babišova ANO a Okamurovy SPD, které záchranu před dluhovou pastí postavily na důležité místo volebního programu.

Ani z pohledu kritiků z řad neziskových organizací a starostů venkovských obcí se nestal žádný zločin. Verdikt sněmovny však považují za ztracenou příležitost. Česko podle nich není v situaci, kdy může na lékarnických vahách zkoumat, do jaké míry vyjít vstříc chudým zadluženým lidem a do jaké míry brát ohled na věřitele.

Zažilo totiž po roce 2000 něco, čemu se i mezi experty říká dluhový Klondike, při kterém bylo možné v průběhu vymáhání deseti- i stonásobně zvýšit dlužnou částku, původně v řádu stovek nebo tisíců korun, která někdy vznikla nepozorností dlužníka nebo selháním byrokratického aparátu.

I když se mezitím možnosti dravců mezi vymahači dluhů omezily, do pasti se dostalo nejméně půl milionu Čechů, v některých městech a vesnicích víc než pětina populace. Ministr Pelikán a po něm Senát chtěli zátěž minulosti pokud možno rychle zlikvidovat.

Schválený zákon tento účel asi neplní. Málokdo z těch, kdo podléhají exekuci, bude chtít do přísnějšího režimu, při kterém nemusí jenom splácet dohodnutou částku. Také se musí zavázat, že nic nevydělá bokem načerno, a ještě čekat na soudce, jestli po pěti letech uzná, že se dostatečně snažil.

Příliš realistická není ani představa, že sto tisíc lidí vstoupí do systému a za pět let proběhne sto tisíc soudních řízení s pozitivním výsledkem skoro pro každého. Ti, kdo potřebují pomoci, dostanou možnost, těžko však předvídat, jestli ji budou chtít využít.

Vzrušená debata o insolvenčním zákonu skončila schválením normy, která musí v dohledné době prokázat, že zlepšuje situaci těch, k jejichž potížím svými nedokonalými předpisy přispěl také stát. Třeba se ukáže, že měli pravdu poslanci, kteří tvrdili, že přísnější verze bude stačit. Pokud to však nepůjde, pak na sebe příslušní zákonodárci vzali odpovědnost, ze které se jim před stovkami tisíc občanů budou jen těžko skládat účty.