O tragické úrovni české politiky svědčí, jakým způsobem opouštějí mocní nabyté pozice. Prakticky vždy je k tomu donutí nepolevující veřejný tlak nebo zákulisní intriky. Vzpomínáte, že by někdo odešel z funkce "jen" proto, že na ni nestačí nebo že něco pokazil? Podal někdo demisi náhle, tiše, pouze po věcném a korektním rozhovoru s nejbližšími nadřízenými či kolegy?

"Odcházení po česku" lze pěkně popsat na několika čerstvých případech. Předseda pražské ODS Boris Šťastný složil funkci a chce se věnovat svému poslaneckému mandátu a celostátní politice. Šťastný sice přiznal, že premiér po něm chtěl, aby se zcela a plně zaměřil na oblast zdravotnictví, to ale podle něj neznamená, že by Nečas stál o jeho pražskou rezignaci. Přitom celý příběh je nad slunce jasný. Šťastný intrikoval proti primátoru Svobodovi a Svoboda proti Šťastnému. Rychleji a promyšleněji si počínal primátor. Svým nadšením pro změnu zatuchlých poměrů v hlavním městě a dynamickým stylem práce den po dni měnil situaci uvnitř pražské ODS a získával na svoji stranu jednoho zastupitele - z klubu dosud většinově loajálního Šťastnému – za druhým. Machiavelliho nadaný žák Bohuslav Svoboda to svojí mazanou intrikou za potlesku Pražanů nandal staré partě šíbrů a kmotrů a navrch získal skalp Borise Šťastného i šéfa klubu zastupitelů, stálice pražské ODS Rudolfa Blažka.

Živé intriky dostihly i policejního prezidenta Petra Lessyho. Nesedl si s ministrem vnitra, jinak vidí především organizační reformu policie ve finančně hubených časech. Jenže Jan Kubice se nemůže šéfa policistů zbavit jen tak: jeho nezávislost na vládě je absolutní a ta jej podle platného zákona pro pouhé neshody odvolat nemůže. Ministr však zjistil, že mu nyní leží na stole Lessyho provinění (prý bezdůvodné verbální napadení podřízeného), kvůli kterému by jej vyšoupnout mohl. A taky snad měl Lessy zapomenout slib, že ministrovi zprostředkuje schůzku s jakýmsi elitním kriminalistou, který se rozhodl odhodit uniformu. Proti těmto intrikám stihl Lessy postavit vstřícnou tvář a ochotu zeštíhlit alespoň své nejbližší okolí na prezidiu. A jen tak jakoby nic se za prezidenta policejního postavil prezident republiky: Václavu Klausovi se představa hledání třetího policejního náčelníka během jednoho roku nezamlouvá. Hráči jsou vlivní a sázky vysoké.

Naopak veřejný tlak stojí za rezignací ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka. Voliči jsou už skoro imunní vůči zprávám, kde a jak rychle ten který člen vlády zbohatnul. Ovšem vtipná historka o miliónech na kontě Kocourkovy matky a následné ministrovo popisování, jak během rozvodového řízení "odkláněl" údajně rodinné peníze před manželkou, vyvolalo trpké úsměvy, na něž se nezapomíná. Kocourek se nevyjevil jen jako šibal, on se dokonce zesměšnil – a následné reakce veřejného mínění si premiér Nečas nemohl nevšimnout. A tak se ministr poroučel.

Bez veřejného tlaku by sotva také skončil další klíčový aktér pražské politiky Petr Hulinský. Kdyby jeho dávný rival Jiří Dienstbier nepřipomněl kauzu sponzorování postižených sportovců z peněz městských firem přes společnosti, v nichž figurují Hulinského nejbližší spolupracovníci, sotva by předseda pražské ČSSD svoji funkci složil. Ani celostátní sociálně demokratické grémium by se nejspíš tak rychle nezabývalo politickou situací v hlavním městě a ostudou, kterou si strana v uplynulých letech v Praze natropila.

Skoro to vypadá, že všichni ti politici, na něž zatím žádná špína nevyplavala, jsou čistí jako lilie. Jenže bez poskvrnky se cítí být i ti, co už si svých pět švestek museli sbalit. Svůj odchod zpravidla vysvětlují tím, že nechtějí škodit spolustraníkům. Že jim škodili dříve, když páchali neplechy, si odmítat přiznají.

Je smutné, že končí především ty kusy ve stádu, které se rozhodli uštvat mladí, čerství vlci s apetitem, anebo ty, které vlastní neopatrností spadly do sebou samými léta hloubené jámy. Kdyby čas od času nějaký politik přiznal svoji omylnost a zároveň byl ochoten nést následky, aniž by byl tlačen ke zdi někým druhým, důvěra občanů v politický systém by se o fous zvedla. V opačném případě bude s každou další natahovanou aférou klesat.

Nejnovějším uchazečem o veřejné opovržení se stal ministr kultury Jiří Besser, na kterého kdosi práskl, že kašle na majetková přiznání ústavních činitelů a sebevědomě se paktuje s odsouzeným úplatkářem. Besserova reakce z oficiální tiskové konference? "Chyť mě, když to dokážeš", máme-li parafrázovat titul známého Spielbergova filmu. Takový exemplář hroší kůže si veřejnost nemůže nevychutnat…