Působilo to symbolicky. Předseda Věcí veřejných rozdával minulý čtvrtek dětem zmrzlinu před pražským podnikem Pitomá kavárna a jen tak mimochodem zmínil, že se v koalici dohodli a nehledě na ultimátum jeho strany bude trojkoaliční kabinet pokračovat. Jeho zděšení spolustraníci pak začali jeho slova relativizovat, aby po koaliční schůzce mohli zástupci všech tří stran Johnem nastíněnou dohodu oficiálně potvrdit.

Po neustálých vnitřních rozporech v koalici už to téměř nikoho nepřekvapilo, a co pro kabinet Petra Nečase hůře, vlastně ani moc nezajímalo. Ačkoli totiž představitelé ODS, TOP 09 a VV povýšili obvyklou koaliční řevnivost na zcela nový level, nic jiného než společné vládnutí jim ani nezbývá. Nejlépe to zřejmě vystihl prezident Václav Klaus minulé pondělí, když vysvětloval, že o žádnou vážnou krizi vlastně nejde. „To skřípání v rámci koaličního vládnutí, které zrovna teď nastalo, je podle mého názoru jedna z epizod, které se budou jistě ještě, bohužel, opakovat. Tam je prostě permanentní problém a napětí uvnitř této relativně málo sourodé vládní koalice.“

Vláda posílená o nováčky Karolínu Peake (vicepremiérka, legislativní rada) a Pavla Dobeše (ministerstvo dopravy) může za pár dní, přesně 13. července, oslavit přesně rok své existence. Ke slavení toho ale moc není. Kabinet, který si do názvu vepsal slova jako proreformní či protikorupční, zatím význam těchto dvou slov příliš nenaplnil. Vláda se sice opravdu pustila do penzijní, zdravotní a dalších reforem, předkládané návrhy ale působí nepromyšleně, schytávají kritiku zleva i zprava a bývají označovány za prosté škrtání. Nálepka protikorupční zase u kabinetu, kde jen během prvního roku je či bylo hned několik ministrů prověřováno policií kvůli podezření z korupce, působí až směšně. Nehledě na zveřejněný plán supergurua Víta Bárty, který svůj projekt v uzavřené společnosti otevřeně popsal jako nástroj na ovládnutí veřejné moci.

Minimální důvěra

To vše se odráží na již zmíněném zhnusení a nezájmu veřejnosti o politiku. Podle průzkumů veřejného mínění se téměř tři čtvrtiny lidí za vládu stydí (SANEP), „důvěra ve vládu se propadla na minimum, věří jí 16 procent lidí“ (STEM) či devět z deseti lidí si nepřeje pokračování vlády a více než sedmdesát procent odmítá penzijní a daňovou reformu (Millward Brown pro LN).

Málokterá koaliční sestava přitom v porevoluční historii budila při nástupu do Strakovy akademie takové naděje veřejnosti. Po nebývale vyhrocené kampani protažené Ústavním soudem zrušenými předčasnými volbami se téměř počítalo s nástupem socialistů Jiřího Paroubka, který se netajil zájmem opřít svůj kabinet o komunisty. S takovým úspěchem především TOP 09 a Věcí veřejných zřejmě nepočítali ani největší optimisté z jejich řad. Spolu s ODS, která krátce před volbami vyměnila Mirka Topolánka za „pana Čistého“ Petra Nečase, strany vládní koalice získaly stěží uvěřitelných 118 křesel ve sněmovně.

Namísto toho, aby se vláda okamžitě pustila do prosazování promyšlených reforem, se od prvních týdnů svojí existence začala zmítat v neustálých vnitrokoaličních přestřelkách, které nepříliš razantní premiér Nečas nedokázal kočírovat. Zpočátku si nic nedarovali především představitelé ODS a TOP 09, kteří se před senátními a komunálními volbami předháněli ve vzájemných výpadech v rámci boje o pověst větších „reformních bouráků“ a lídrů na pravici. Do té doby nedemaskovaní véčkaři v čele s Vítem Bártou mohli stále hlásat svá hesla o dinosaurech a přitom se tlačit do uvolněné pozice ve středu a nalevo. Pomáhal jim i neoficiální pakt s TOP 09, se kterou dokázali účinně tlačit Nečase a ODS do kouta.

Zasahuje prezident Klaus

Zřejmě nejmarkantněji se to projevilo na přelomu roku při boji o policejního prezidenta. Petr Nečas nejprve pod tlakem svých spolustraníků vyhrotil požadavek na setrvání Oldřicha Martinů a odmítl ustupovat véčkařům, kteří chtěli do funkce dosadit vlastního člověka. Z obou stran zaznívala tvrdá stanoviska, že pokud nebude po jejich, může se kabinet rozpadnout. Do věci se tehdy vložil prezident Václav Klaus, který nakonec sezval koaliční lídry na Hrad. Tam podle účastníků jednání Nečase „zpucoval“ jak malého kluka a prohlásil se za garanta dohody umožňující pokračování vlády, jejíž detaily politici nikdy nezveřejnili. Faktem ale je, že Martinů ke konci roku rezignoval a véčkaři mohli uspořádat „výběrové řízení“ a přizvat do něj šéfa jihomoravských policistů Petra Lessyho. Nový policejní prezident byl na světě, vítězem situace se stali Klaus s Bártou a hlavním poraženým Nečasova ODS, která jen stěží překousávala premiérovy ústupky.

Ještě předtím ale kabinet dostal tvrdý direkt, i co se protikorupční pověsti týče. Kvůli tajným nahrávkám bývalého šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka (tehdejší ministr vnitra Radek John mu doporučil, ať se místo na policii obrátí na novináře Janka Kroupu!!!) musel kvůli podezření z korupce rezignovat na ministerskou funkci místopředseda ODS Pavel Drobil, kterého nahradil Klausův spojenec z pražské ODS Tomáš Chalupa.

Záhy nato vypukla díky Finančně analytickému útvaru ministerstva financí (FAÚ) kauza dalšího místopředsedy ODS Alexandra Vondry: ProMoPro. Tedy půlmiliardové zakázky na ozvučení při evropském předsednictví EU, které měl Vondra na starost. Ani fakta, že více než sto milionů skončilo na podezřelých účtech v zahraničí, a vzrůstající tlak TOP 09, véček, opozice, ale i velké části ODS ale Vondru k rezignaci nepřinutily. Demisi sice nakonec nabídl, ale Nečas ji nepřijal a zdá se, že do ukončení policejního vyšetřování ani nepřijme. Mimochodem právě ve stejný den, kdy ministr financí Miroslav Kalousek uspořádal spolu se šéfem FAÚ tiskovou konferenci, kde zahraniční toky peněz popsal, „unikl“ z Úřadu vlády první nástřel penzijní reformy, ačkoli se později ještě měnil.

Nepovedená deABLizace

To už se ale do centra pozornosti začaly dostávat Věci veřejné, respektive jejich superguru a hlavní mozek Vít Bárta. Když prasklo, že jeho bývalá bezpečnostní agentura ABL sledovala politiky ODS z Prahy 11, ačkoli Bárta tvrdil původně opak, spokojil se Nečas s jeho veřejnou omluvou. V ODS ještě zesílily názory, že premiér véčkařům zbytečně ve všem ustupuje a pod taktovkou bývalého šéfa poslanců Petra Tluchoře a Kristýny Kočí se začala připravovat akce, která měla z klubu VV vytáhnout alespoň sedmičku poslanců nutných ke 101 hlasům ve sněmovně a vyšachovat Bártovce z vlády.

Vše se spustilo, až když si novináři z Respektu bez jeho vědomí nahráli slova Jaroslava Škárky o tom, jak ho Bárta uplácel staticícovými částkami. Následovaly články odhalující Bártovy plány před vstupem do velké politiky na ovládnutí veřejné moci, finanční „čarování“ poslance Michala Babáka a další a další nahrávky usvědčující Bártu z toho, že VV jsou skutečně spíše nástrojem k uchopení moci a zisku peněz než politickou stranou.

Nečas razantně volal po deABLizaci, což nakonec odnesl jen Bárta (rezignoval, sněmovna bude rozhodovat o jeho vydání ke stíhání pro uplácení) a Radek John, který pozbyl ministerstva vnitra. Nečas poté nechal sesadit Tluchoře z funkce šéfa poslanců a kabinet přišel o trio bývalých véčkařských poslanců.

Dlouhotrvající přestřelky, ultimáta, jejich braní zpět a neustálé rušení dohodnutých věcí a jejich znovudohadování už všechny vyčerpalo a unavilo natolik, že jen málokoho zajímá setrvávání bývalého zaměstnance ABL Josefa Dobeše na ministerstvu školství i po zpackaných státních maturitách, nástup Pavla Dobeše na ministerstvo dopravy (na slavné nahrávce Bárta mimo jiné prohlásil: „No, reálně dneska finance (Věci veřejné) drží dva lidi, Pavel Dobeš a Michal Babák“). Víceméně stranou zájmu už začíná být i lopotné schvalování nepříliš promyšlených reforem s jejich neustálými změnami za pochodu (DPH bude 19 procent, poté 17 a půl procenta a dnes se opět mluví o 19, pokud zbankrotuje Řecko), ke kterému se vláda teprve po roce dostává.

Opoziční ČSSD je vnitřně rozpolcená a neakceschopná, předčasné volby si zatím nejen z finančních důvodů nepřeje nikdo, takže koaliční strany i veřejnost jsou zatím ke společné vládě de facto odsouzeni. Minimálně do podzimu, kdy lze očekávat boj o podobu státního rozpočtu.

Týdeník EURO 27-28/2011, 4.7.2011