Sabotér Okamura a spirála naschválů

I s malým poslaneckým klubem se dá hrát velké divadlo. Okamurovo hnutí SPD má jen dvacet mandátů, ale i to stačí, aby komplikovalo vládní koalici život.

Již v úterý svým vetem zabránilo rychlému projednání novely pandemického zákona. Ve čtvrtek pak obstrukce zintenzivnilo dlouhou rozpravou nad programem schůze nebo přestávkou na poradu klubu, kterou po interpelacích uťalo jednací den.

K tomu si přičtěme uměle natahované projevy Tomia Okamury, se kterými začal, už když se probírala důvěra Fialovu kabinetu. Poté zas kluby SPD a ANO zdržely nebo odsunuly debatu nad korespondenční volbou a stavebním zákonem. Stačilo využít vysoké absence koaličních poslanců unavených po třiadvacetihodinovém maratonu a správně načasovat hlasování.

Šéf frakce ODS Marek Benda neskrýval překvapení. Brzy z něj ale vystřízlivěl a místo toho, aby spáchal rituální harakiri, začal vymýšlet, jak drzou opozici potrestat. Třeba tím, že nebude navolen poslední místopředseda sněmovny, kterým by měl být nominant hnutí ANO.

Jenže spirála naschválů a pomst k ničemu dobrému nevede. Leda k nulové toleranci, kterou by opozice mohla aplikovat na veškeré vládní návrhy. Osmimandátová převaha bude koalici k ničemu, když opoziční kluby využijí každou skulinku k sabotování předloh, se kterými nesouhlasí. Také na to se dá odpovědět: důsledným odebíráním slova řečníkům, když se nedrží tématu, nebo zatrhnutím přestávek pro jednání klubů, pokud by měly mít zjevně obstrukční charakter.

Podobné tahy jdou činit už dnes, ovšem za cenu zhoršeného parlamentního klimatu a stížností opozice k Ústavnímu soudu. Potíž je též v tom, že novému vedení sněmovny, zejména Markétě Pekarové Adamové, Olze Richterové a Janě Mračkové Vildumetzové chybí potřebná razance. Šlo by také zpřísnit jednací řád dolní komory. Dnešní koalice by toho ale mohla litovat, až se obrátí karta a pomyslnou suchou opoziční skývu bude ohlodávat ona.

Pro začátek by vládní kluby měly pečlivěji hlídat docházku a lépe se navzájem koordinovat. Na kabinet pak musí vyvinout tlak, aby legislativu, na které mu záleží, nepředkládal na poslední chvíli.

Každá opozice si stěžuje na vládu a každá vláda na opozici. Drsným vztahům se dá předejít, když je pozornost popřávána i opozičním předlohám nebo když se na klíčových normách pracuje společně. Atmosféru mezi středopravicovým táborem a babišovci by ve druhém pololetí mohlo zklidnit české předsedání Evropské unii. Hnutí ANO bude patrně chtít dovnitř i navenek ukázat svoji státotvornost.

Horší to je se Svobodou a přímou demokracií. Tomio Okamura se rozhodl, že tou nejnesmlouvavější opozicí bude on. Na české pověsti v jím odmítané Unii mu nesejde a vyhlídky na vládní účast má mizivé. Není nic, co by mohl v tomto boji ztratit. Získat naopak může přízeň té části voličů, která už je rozmrzelá z covidové anabáze, energetické krize a zdražování. Tito lidé mají pocit, že jim druzí – epidemiologové, vláda nebo Evropská unie – berou poslední radosti života, a o to víc sázejí na populisty, demagogy a extremisty.

Není náhoda, že si hnutí SPD za stěžejní terč vybralo pandemický zákon, ke kterému mimochodem zaznívá spousta námitek od širokého spektra právníků. Vytušilo, že zde se bude odlišovat od všech ostatních, včetně babišovců.

Ukazuje se, že nejen vládě, ale i opozici prospívá přítomnost standardních a vyprofilovaných stran. Jinak hrozí proměna seriózní parlamentní diskuse v ring volný. Nakonec jedním z mála sympatických sněmovních výstupů týdne byly premiérské interpelace, při kterých Petr Fiala na rozdíl od svého předchůdce nikoho nenapadal a neurážel. Jenže to je přece jenom dost málo…

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus