Nedávno jsme byli v Poslanecké sněmovně svědky hned dvou typů obstrukcí.

V pátek se obstruovalo kvůli daňovému balíčku, kterým podle středopravicové koalice chce vláda vysávat poplatníky. Smutné je, že kvůli tomuto sporu bylo odloženo schvalování vyšší rodičovské, na níž se jinak strany shodují a kterou tátové a mámy capartů netrpělivě vyhlížejí. Jinak se ale ve sporu o daně rozhořel klasický pravo-levý spor, s nímž si parlamentní demokracie ví rady.

Horší to bylo o den dřív, když přišly na paškál staré výroční zprávy České televize. Podstatná část poslanců je nechává uležet jako zrající sýr ne kvůli gurmánskému zážitku ze schválení, nýbrž proto, aby mohly být šmahem smeteny ze stolu. Jejich dvojí nepřijetí je totiž důvod k převolbě Rady ČT.

Veřejnoprávní televize leží v žaludku zejména partajím z okraje spektra – Filipovým komunistům a Okamurově SPD. Mají pocit, že věnuje málo prostoru jejich vidění světa, plnému falešných konfliktů, fake news a „alternativních pravd“.

Poněvadž novináři často šlapou na paty vládní většině, souzní s nimi i část zákonodárců ANO či Jaroslav Foldyna z ČSSD – a to už dává solidní sílu, aby bylo schválení výročních zpráv sabotováno.

Když obstruující poslanci přibrzdí změny v daních, tak ty přijdou později stejně, ať již v původní, nebo upravené podobě. Ale i kdyby nějak daňový zákon nebyl přijat či novelizován, nic zásadního se nestane a státní rozpočet se s tím nějak vypořádá.

V případě obstrukcí zaměřených na Českou televizi ale mohou být škody nepoměrně vyšší a mohou přesáhnout personální rošádu na úrovni rady a nejvyššího managementu. Ne náhodou její kritici přicházejí s nápady na zeštíhlení ČT včetně absurdního sestěhování do jediné budovy či na zrušení nebo aspoň seškrtání tzv. koncesionářských poplatků.

Argument je prostý: náplň vysílání se mi nelíbí, tak proč bych měl platit. A šermování peněženkami chudých seniorů, o jejichž osvobození od poplatků spousta politiků vážně uvažuje, je působivé. Podívejme se ale na Slovensko, do Polska a Maďarska, kam může situace dospět. Buďto bude veřejnoprávní televize podfinancovaná a nebude s to konkurovat soukromým kanálům v dramatické tvorbě, ale ani ve zpravodajství. Nebo se její příjmy naváží na státní rozpočet a skončí pod přímým politickým vlivem. Někdejší premiér Václav Klaus snil už v 90. letech o „vládní vlnce“. Jeho následovníci by se konečně mohli dočkat.

To by ale znamenalo paralyzování jednoho z pilířů kontroly veřejné moci v demokratickém prvním státě. Není přitom náhodou, jak macešsky se politici chovají k pilířům dalším – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, Ústavnímu soudu a vlastně justici jako takové. Jenže demokracie není vláda bez kontroly a bez diskuse. Neplatí, že kdo vyhraje volby, shrábne všechno a ostatní musí držet ústa a krok.

Česká mediální legislativa má své mouchy. Lze upravit systém mediálních rad, aby v nich mohli usednout přímí zástupci renomovaných institucí, ale klidně i parlamentních stran. Šlo by zřídit všemi lidmi volené divácké rady, aby si své mohli říct i občané. Rozumné je též podřídit hospodaření médií veřejné služby dohledu Nejvyššího kontrolního úřadu, který by zcela logicky měl mít možnost přezkumu nakládání s veřejnými penězi.

Jenže sněmovní debata nebyla racionální, směřující ke zlepšení poměrů. Byla plná fám a abstraktních útoků s cílem zbavit se nepohodlných očí a uší. Tento typ obstrukcí ve svém důsledku podkopává demokratické principy jako takové. Když se zhasne, nezbyde nám než se dát všanc vůdcům s pevnou rukou, kteří nás tmou povedou, kam budou chtít.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)